Pohádka na dobré ráno

10. května 2018 v 7:01 | xy

O NEPOŘÁDNÉM KRÁLOSTVÍ, KDE SE NIKDY NIC NESTALO

Za devatero vrstvami prachu
Za devatero konzervami hrachu
Za devatero kupkami špíny
Za devatero nánosy hlíny
Stálo si království čtyři plus jedna
Kde vládla královna nedůsledná
Pod její nadvládou všechno jen pučelo
V sousední říši much hlasitě bzučelo
Zelené lány a pučící doliny
Skrývaly ponožky, ztracené holiny
Lahodné svačiny z loňského podzimu
Zásoby bonbonů koupené na zimu
Hřebíky, matice, střepy i klepy
Podivné věci co při chůzi lepí
Byť tohle království nemělo armádu
Hravě by prorvalo kdejakou blokádu
Arzenál zbraní - od jehel až po nože
Mnohdy byl poddaným vkládám až na lože
Chudáci nevinní ospalí poddaní
Jen vyšli z ložnice a byli ve zbrani
A co hůř - než došli k zásobě náplastí
S plesnivým palcem se vraceli do vlasti
Nikdy tu nežila nějaká princezna
Která by pro prince byla tak líbezná
Aby se v brnění plazili po kraji
Kde statné masařky prachem si létají
I draci hlavatí radši své perverze
Stáčeli do míst, kde nevládla inverze
A tak se v králoství nikdy nic nedělo
Kdo ví kam se dnes i s královnou podělo
V úvahu připadá Praha i Porýní
Já mám však pocit že stojí nám ve skříni...
 

PROŠLÝ FEJETON

8. května 2018 v 10:22 | xy
Myslím, že Neruda, po jehož vzoru jsem zkusila výzvu "každý den napsat (cosi jako) fejeton, by na mě pyšný nebyl. Pochybuji, že on by přidával do sbírky díla retrospektivně - laicky řečeno "po termínu" - a předstíral jako by nic. Ony ty noviny přeci jen člověka donutily trochu se do toho opřít.. Já se sotva můžu vymluvit, že můj dnešní článek přišel do redakce, aniž by vydali ten včerejší. I když - za pokus to stojí...
Takové psaní vyžaduje disciplínu. Ta má už je bohužel několik let nezvěstná a tuším, že brzy bude možné prohlásit ji za mrtvou a uspořádat jí chaotický pohřeb. Disciplína je vůbec neudržitelná věc. Minimálně v naší domáctnosti tomu tak je už od nepaměti. Nejen lidé, ale i věci si dělají, co se jim zamane, až člověk někdy neví, jestli s člověkem naproti sobě nebo s jeho telefonem, či - v lepším případě - sklenicí vína. Ponožky dospěly stejně jako novodobá společnost k éře svobodomyslné rozvodovosti, válí se pár nepár po různých koutech bytu, hrají si na schovávanou, skáčou bunge jumping z pračky zpět do koše špinavého prádla. A pak jsou tu hrnečky. Člověk jde zkontrolovat polohu klíčů od auta, a když se po třech minutách vrátí, jeho káva je ve dřezu a hrneček v myčce, v příborníku, troubě, ledničce nebo rovnou na e-bay. Lžičky, sklenice s kávou, lahve s limonádou, ranní léky, tablety psilia (ať už to je cokoli) a ony zmíněné vilné ponožky ho slepě následují.
Ale skutečným zlem jsou korálky. Ty malé potvůrky se už od doby, kdy sestra ještě místo učebnic chemie četla s nakrčeným čelem časopis Sluníčko, vyčkávají na koberci a v nejhorší možné okamžiky vyskakují pod bosá chodidla, přičemž sem tam ještě škodolibě postrčí kostku lega. Luxuvání, zametání, vymýtání...nic na ně neplatí. Jak je něco kulatého, nic dobrého z toho nekouká. Vezměte si třeba čapí hnízdo. Úlohy s kružnicemi. Kruhové objezdy. Boulingové koule versus napuchlé palce u nohou. Anebo tečky!! Kolikrát přepisuji celý článek pomocí tlačítka delete, jen abych odstranila nevhodnout tečku, jež - jak se samozřejmě ukáže až díky prázdnému textovému poli - tkví na obrazovce a je ji třeba odstranit bez užití klávesnice.
Kdyby se disciplína dala koupit, uvažovala bych o jejím pořízením. Ovšem zatím mi svět nabízí jen vstoupit do armády a pár teleshopingových vylepšováků. Ale ani amazon, ani e-bay tyhle vymoženosti dosud nenabízejí. Alzu jsem kvůli roztěkané, neuspořádané reklamě coby dodavatele pořádku zavrhla rovnou, všechny ostatní firmy s televizním spotem hned v zápětí. I když se musí uznat. že mezi reklamnímy slogany člověk objeví věci, které jeho život až podezřele dobře vystihují. Což mi připomíná že sestra hledá citát na třídní tablo....
Když musíš, tak musíš
Chytré lidi věci nenahradíš
1 okamžik. 1 Nescafé.
Skvrn a špíny se nezbavíš zbavíš
Jama-já-já-jupi-jupi-jé
.
.
.
No, takže jak říkám: omlouvám se, pane Nerudo.

PRINCOVÉ A HASIČI

6. května 2018 v 17:19 | xy

Zatímco zasloužilé manželky si do snů pouštějí jen hasiče a opraváře praček (minimálně statisticky), mladé dívky sní o princích na bílém koni, pohádkovém království a truhle kosmetiky od Maybeline. Dospělé ženy mají zkrátka a dobře fantazii omezenou každodenním pendlování mezi regály konzervované cizrny a čtením zdravých kuchařek. Na bílém koni přijíždí jen Martin, kterého nerady vítají se škrabkou na čelní sklo. A o čem tedy sní? Kdo ví - to jsou ty věčné, nezodpověditelné otázky: o čem sní psi? o čem sní slepí lidé? o čem sní ženy? Snad o muži, který je schopný po sobě zaklapnout záchodové prkénko, ložnici, do níž se vejde jak postel, tak i sušák na prádlo, a výhodné hypoteční půjčce. Jednak je princů (zejména těch s výhledem na královský trůn) v České Republice zatraceně málo, a jednak s každým přibývajícím rokem jsou ze snů stále realističtější scénáře k sitcomu jménem Život.

Časem prostě život zákonitě přijde do stadia, kdy má čočková polévka více variací než víkendový den. Tahat se s pneumatikou od ledničce k pohovce je samo o sobě dost namáhavé, a představa pondělního vstávání je i v pátek večer velmi živá. Člověk si pak může hodiny stěžovat, že dnes dávají samé sci-fi kraviny o zombících, a to fakt, že sledujete vlastní odraz v zrcadle, mu dojde teprve, když místo titulků nastoupí manžel s naučenou frází "to víš že ti to pořád sluší, mámo". Ticho musí přeřvávat televize, sousedé tráví léto na chatě, dělníci sabotují stavbu nového domu - když je tu místo pro naše okrasné tukové prstence, je tu místo i pro další lidi, děti jsou na vysoké. Kdo by to byl řekl, že se jednou budete modlit, aby nedali na vaše rady ohledně bezpečného mazlení a potajmu doufat ve vnoučátka.

Já osobně jsem se zatím se svými sny dostala k jakési mezifázi, mezníku, při němž se do snů zuřivě dobývají vnější vlivy. Můj princ na bílém koni je stiktní vegan ve značkovém brnění, za pasem nosí místo pochvy glock a o obědové pauze čte Padesát odstínů šedi nad salátem z červené řepy. Zatím co učitelé se diví, proč mám i po osmi hodinách spánku oči rudé jako angorák, já se divím, že mi ještě nevypadli z důlků. Vlastně už se nemůžu dočkat až nějaký ten statistický hasič shodí mého prince z koně a já se budu moct zase hezky vrátit k nočním můrám o království plápolajícím jasným plamenem.
 


Kreativní blíženec bez tužky

5. května 2018 v 8:04 | xy |  FEJETONY
Moje tělo je geniální stratég - hned, co vidělo v kalendáři příležitost dvou dlouhých víkendů, rozhodlo se tři dny, které je od sebe dělí, vyplnit nuceným pracovně-studijním volnem, aby si svaly také jednou odpočinuly. Pak už stačilo jen trochu lahodné číny, která si v ledničce lebedila už nějaký ten čas, ale člověku ji bylo líto vyhodit - přeci jen, když už nevaříte polévky bezdomovcům, alespoň "kvůli charitě" dojídáte alespoň ty vlastní, ne? - a otrava jídlem čítající pár dní dovolené strávené u toalety překlenula propast dvou víkendů.

Když jsem pak opustila trasu postel-toaleta-koupelna, připadala jsem si jako badatel v kouzelném světě. I ta cesta přecpaným metrem byla jako přespání v luxusním apartmánu - na polštáři rozvýkaný bonbon, ranní noviny složené do tvaru přejeté labuťe a ve vzduchu svěží kovový pach. A tak, abych si náladu trochu srazila zpět k depresivní křivce dospělých jedinců, jimž psychiatr odmítá předepsat antidepresiva a oni si život léčí ovocnými multivitamíny, rozhodla jsem se přečíst si horoskop. Na internetu.

BLÍŽENCI: I když se snažíte všechno zvládnout, přes všechno úsilí a dobré úmysly spoustu věcí nestíháte. Dnes se vám připomenou přátelé, vaši blízcí také budou něco potřebovat a vy sami máte kopec úkolů. Je čas zvolnit, jinak se sesypete. Nemáte k tomu daleko.

No bingo! Po pěti dnech sledování Přátel je nejspíš vážně na čase trochu ubrat s počtem dílů a věnovat se také chvilku odpolednímu spánku a jiným druhům televizní zábavy. Člověk by se vážně mohl sesypat, když mu pak někdo v nepozorované chvíli (v terminologii pacientů s otravou jídlem se razí pojem "odskočit si") odcizí dálkový ovladač, aby přepnul na zprávy. Copak není všechno - jak vždycky říká sympatický moderátorský pár nejméně desetkrát za večer - na TN.CZ?

Abych se dostala k téhle předpovědi, musela jsem se nejprve proklikat jednou stránkou plnou vyskakovacích oken, reklam na služby rozličných vztahových šarlatánů a mále zaplatila za hovor s jakýmsi amatérským Vlastíkem Plamínkem celý svůj roční výdělek. Po takovém vynaloženém úsilí jsem prostě musela zabruslit i na horoskop "na zítřek", který se půlnocí automaticky aktualizoval coby dnešní.

BLÍŽENCI: Pokud podnikáte, napadnou vás dnes samé dobré nápady. Tím spíše, že je sobota. Ve chvílích odpočinku a uvolnění se totiž nejčastěji projevuje vaše kreativita. Takže si připravte notebook nebo jen zápisník a tužku a vše si hned pečlivě poznamenejte.

No, tak jsem se přinutila vzít notebook, zvěčnit zmíňku o své otravě jídlem a strávit zbytek odpoledne hledáním tužky v kupce prachu. Podle mě to dobrý nápad nebyl. Ale když to říká vesmír...

DEN D

24. dubna 2018 v 22:14 | xy |  TROCHU PESIMISMU
Den D je tady.

A když myslím D, znamená to deprese. Lidí v autobuse jakoby zčista jasna bylo dvakrát tolik a všichni se chtějí po vzoru dětských hrdinů z Teletabies tulit co nejblíž to jde. Závidím řidiči jeho okénko, které už z jedné strany sice zamlžuje opar, ale stále bezchybně izoluje. Nakonec vystoupím o zastávku dřív a jdu pěšky, abych stačila před vstupem do školy vyšplápnout jednu dvě louže. Nemám tušení, že v poslední době pršelo, dokud se má teniska nepotopí pod hladinu. Tak si čvachtám ulicí s rukama v kapsách a podrážkami v tratolišti dešťové vody a nadávám na hrbolatý chodník. Nějaká paní, které se berle smekla o "želvu", se ke mně z druhé strany silnice přidává.

Ve škole chvíli koukám do zdi, chvíli pro změnu fixuji hodiny nebo tabulku časování sloves v němčině. Dát ji sem byl vážně geniální tah, neboť - protože se nikdo z nás německy neučí - ji není třeba na testy z jazyků zakrývat. Když tu ještě byla obdobná věc ve španělštině, učitelka musela chudák po celý test skákat panáky, což byla její vlastní taktika jak nám znemožnit výhled. Nakonec ale stejně bystré oko studenta našlo co hledalo a chudák španělštinářka přibrala navzdory usilovnému testovému kardiu pět kilo. Tak se demokraticky rozhodlo vyměnit pomůcky se studenty němčiny. Plakát se správným jazykem si užívají jen studenti ruštiny, z nichž však azbuku ovládá jen chabá třetina, takže vlastně ani oni nepožívají žád

Přestávka a hodina se slývají dohromady. Už ani nezvoní, někde na druhé straně zase probíhají přezkoušení či co a tak jsme poplašného zařízení pro dnešek ušetřeni. Chvíli si zahrávám s myšlenkou vydat se do automatu pro kávu, ale záhy do zavrhnu. Zaprvé: je to daleko. Zadruhé: obnáší to pobyt mezi lidmi. Za třetí: obnáší to pobyt mezi LIDMI! A pak - to, že usnu, je mou jedinou nadějí na přežití, a zmařit si ji kofeinem by ode mně bylo velmi hloupé. A dávku hořkosti si dnes mohu užívat na jazyku i bez kávové příchuti. Jupí! Už se chystám poskočit, když náhle zjistím, že se někdo sklání nad mou lavicí. V duchu si gratuluji, jak krásně jsem se vyhnula placení odškodného za pohmožděný obličej. Teprve pak vzhlédnu.

"Z té pětky si nic nedělej" říká mi spolužák.

Zjišťuji, že mám za sebou jedno špatné zkoušení a dva neskutečně nepovedené testy. Raději se neptám, kterou z těch pětek není třeba brát si k srdci. Snad na to přijdu později, kdo ví. Než stačím dostát svým zdvořilostním povinnostem, zazvoní, a můj společník zůstává bez odpovědi. Poděkuji mu až cestou na zastávku mezi několika nadávkami na řidiče, který mi klaksonem přerušil tok myšlenek. Pak nasedám do autobusu a mizím z jeho dohledu. A - voilá! - má no-kofein strategie dostává svého účinku a já se spokojeně dostávám do říše spánku a skrz ní až na konečnou zastávku. Pravda, chtěla jsem vystoupit o třináct stanic dřív, ale co. Kdyby člověk plýtval pesimismem na maličkosti, dny D by zcela ztratili svůj hořký podtón...

SNOOPYHO PSYCHOTERAPIE

23. dubna 2018 v 18:27 | xy
PORADNA ZA DOLAR
Snoopyho znají (až na mou automatickou opravu pravopisu) všichni. Malá postavička rozpláclého bígla s až podivně elegantním vzhledem se skrze komiksovou podobu propracovala v hojně využívaný vzor pyžam, přikrývek, triček, batohů i dalších předmětů, díky kterým jeho popularita roste i mezi lidmi "bublinou nepolíbenými" Já jsem jako malá sbírala však převážně obrázky natištěné na papíře. Když se k nim teď po letech vděčně vracím, zjišťuji, kolik mi toho uniklo - narážky, odkazy, skryté vtipy... A geniální nápad s pěticentovou psychiatrickou poradnou.
Je vážně škoda, že v naší republice, i když je hojně osídlena stánky s točeným pivem, točenou zmrzlinou, točený salámem a lístky na Točník, psychiatrická budka chybí. Když pominu tu výhodu, že od taxi klasické kanceláře psychiatra - takové, na které mě lákaly rozličné odkazy z googlu při hledání vhodného obrázku - tuhle ordinaci dělí rozdíl jednoho rodinného nákupu. Spoustu našich spoluobčanů by potřebovalo uklidňovat své nervy i nezmzlinovou cestou. Archiv rad z Snoopyho je skvěle aplikovatelný na všechny typy klientely:

Jak mám překonat tu strašnou samotu?
Najděte si přátele. Pět centů prosím.

Co má člověk dělat, když ho postihne deprese?
Dostat se z ní. Pět centů prosím.

Někdy nemůžu samotu vystát, jindy po ní toužím.
Tak žijte mezi. Pět centů prosím.

Vlastně to až nápadně připomíná rady soukromých podnikatelů v oblasti duševního zdraví. Hojně by měli vyrůst v okolí dálnice, v nákupních centrech, na úřadech a jiných psychopatomagnetických zónách. Z druhé strany je to pro změnu skvělá příležitost brigády téměř pro každého - například taková Rogeriánská psychologie po vás nevyžaduje víc, jak jednu stručnou větu po každých 6 větách klienta, což vám dává prostor vyřídit si zatím v klidu emaily a vygooglit nějakou obecně platnou radu. Když se nebude týkat možností spáchání sebevraždy, mělo by to vyjít.

A kdyby náhodou ne, můžete investovat skromný výdělek do nejbližší psychiatrické budky.

skoro-nedělní chvilka poezie

21. dubna 2018 v 22:38 | xy |  CHVILKA POEZIE
Dýchám prach
žhavý popel.
A strach.
Odkud jen vane?
Od moře?
Ba ne!
Prochází tvými ústy
ven hlavou
snovými půsty
a dál se nedostane.

Nasávám vzduch.
Už dochází.
Kde je bůh?!
Ze srdce kámen
a z víry díra.
Amen
Múzi někde tlí
nelze je vzbudit
prý...
Svět už je lidmi zmámen

Chladne mi kůže
a srdce žhne
jak růže
lovíme se navzájem
je doba ledová.
Nezájem.
Se zbytkem žáru
roztopím slzy
k stáru.
Mám dávno v pekle pronájem

OBLEVA - ÚLEVA...

20. dubna 2018 v 19:51 | xy
Po dlouhé kruté zimě se konečně oteplilo natolik, abychom se mohli odvážit vyjít z domova bez kabátu ladně přehozeného přes předloktí. Já ten svůj odhazovala přes židli s neskrývanou úlevou, avšak o pár minut později už ho šlo zahlédnout jen usilovným pátráním mezi dalšími kusy, které v rámci této vzácné příležitosti přidala má sestra. Jinými slovy: éra jarního úklidu příchodem jara definitivně skončila. A jestli teplota zase spadne, pak spadne i můj pečlivě vykonstruovaný systém pořádku...

Upřímně, nedivím se, že filmový režiséři rádi vsazují své dobrodružné kousky do prostředí tropů. Kromě toho, že se maskéři spíš smíří s nižším platem, pokud bude jejich hlavním úkolem natírat hvězdu opalovacím krémem, horké podnebí samo o sobě přináší akční zápletky - od štírů přes pandí oči až po pobíhání po vlhkém, dětmi obsazeném okraji bazénu. I v české republice byla má cesta do školy v parném ránu napínavou událostí. Těsně před zastávkou na znamení se ukázalo, že spolužačky nejsou sto odlepit odhalená stehna od kožených sedaček a natáhnout se ke stopce. Řidič však naštěstí vše sledoval ve zpětném zrcátku a - byť se očividně dobře bavil - zastavil alespoň, aby odškrábl od sedačky sám sebe.

Malé děti jsou teď sice chudší o sněhovou munici, vyzbrojují se však pro změnu nanuky. Člověk by neřekl, jak krátkou dobu spotřeby ty věci mají, dokud ji nevloží do ručky malému lidskému mláděti, jež oplývá magickým talentem proměnit ji v mžiku v řeku cukernatého mléčného roztoku neonové barvy. Ať už se po hádce u mrazících pultů odchází s jakýmkoli produktem, ve výsledku stejně matka končí ve sladkém tratolišti.

Ale i přesto, že se k autobusové zastávce i z ní probírám oní upatlaným davem dětí natěšených na školku, pozdní příchody se mi vyhýbají jako kulky Nikolu Šuhajovi (no, ano, po testu z literatury je každý generálem...), snad právě díky tomu, že kabátová vrstva i se svým vzpurným zipem odpadla nadobro. Narozdíl od těch dam, co odhodily první kalhoty, jsem však nemusela poznávat systém naší městské dopravy z koženého sedátka autobusu po dvě kola. Jedinou daní zatím byly sluneční brýle a nanuk spadlý ze špejle. Takže kdybyste náhodou někde objevili černé okuláry nebo míšu v čokoládě, dejte mi vědět. Děkuji!

FILOSOF A REALITY SHOW

18. dubna 2018 v 21:00 | xy
Ať tvrdí knihy o filosofii cokoli, skuteční mudrcové jsou v praktickém životě nevyužitelní. Pošlete mě v přemýšlivém rozpoložení do supermarketu pro pečivo a budete o hladu. Vrátím se s desetistránkovým pojednáním o kulturním významu jednotlivých druhů výrobků z mouky bez jediné jedlé položky. A hlavová. Lidé obdarovaní "větším nadhledem s kratším rozhledem" (což je můj poetický přepis charakteristiky: teoreticky všemocné, prakticky zcela nevyužitelné, někdy až překážející vhled do všedního života) to dobře znají. Kromě toho, že "filosofické oko" je daleko náchylnější k ječným zrnům a zánětům spojivek, rádo klimbá a znechuceno okolím uniká do říše snů, což - například ze strany zaměstnavatelům - není vždycky žádoucí.

Já po většinu času využívám své filozofické oko tak, jak to po mě společnost vyžaduje: NIJAK. Při středečním sledování výměny manželek ho jemně přivřu, aby vidělo jen tolik, kolik vyžaduje jeho zvídavost, a teprve po závěrečných titulky ho nechám vpustit vznešené ideály do hlavy. Pravda, někdy při už při první reklamě na Perwoll vyvalím oči tak, že se pár zavrtění hlavou přeci jen příhlásí o slovo ještě před změnou režimu, ale u sponzora pořadu zase poslušně mžourám do přítmí domácího kina.

Námfilosofům je už od dob Platónovy Ústavy souzeno vymýšlet více či méně reálné scénáře. Ani u televize mě tato neřest (stejně jako hlasité usrkávání kávy a chroupání čehokoli, co dokáže kvalitně přehlušit romantické dialogy) neopouští. Zatím, co manželky si navzájem kritizují neutřený prach a rozmazlené děti, já přemýšlím, kdo byl asi tím přelomovým reformátorem, který jednoho pošmourného večera pochopil, že televizní zábava postrádá dvě rodiny a kameraman, který z nepochopitelného důvodu při osobních promluvách zoomuje na ruce.

Být to na mě, zavedla bych diametrálně odlišné reality show, než jaké považují české televizní stanice za nosné. Jen málo z údajně nadějných nápadů na zpestření kulturního dění přežilo jeden, dva roky vysílání. Možná by stálo za to spojit dohromady nějakou hojně sledovanou relaci se snímky odstrčenými do pozadí. Ve vile vyvolených by se snad našel prostor pro Masterchefy, účastníci nevyvedených dílu výměny manželek by hned mohly postoupit do série Hledá se máma a táta, případně založit verzi Chcete je? bez pejsků a Zdeňka Srstky.

V jeden okamžik mě dokonce napadlo zainteresovat do "reálného" života i výše zmíněné filosofy, avšak když se nad tím zamyslím, těch už je v každé relaci dost. A ještě trochu spekulací a teorií o životě a pro pomluvy by nezbyla ani polovina času.

Když....

17. dubna 2018 v 20:16 | xy
Propojení očí a mysli je neskutečně zajímavou kapitolou biologie člověka, které se však ve škole věnuje daleko méně pozornosti, než zvídavá dětská hlavička vyžaduje. Koneckonců i ona je takto naprogramována a každou nesrovnalost, co letmo zahlédne z okna školní budovy, které jí krátí čas při čekání na konec testu z matematiky, si pečlivě zformuluje do otázky.

Mají sny hlubší význam?
O čem sní slepí lidé?
Proč jsou lidé náměsíční?
Kde se berou postavy z nočních můr?

Jarní úklid takových zapeklitých dotazů, který rodiče dohání k návštěvám manželské poradny a prarodiče k návštěvám cukrárny, trvá mnohdy i desítky let. Spaničtí rytíři uvelebení kdesi vzadu čekají, až bude nejhůř, a v takový okamžik vyjíždějí prázdné mysli na pomoc svými neřešitelnými otázkami. Chvíli po tom, co jsem přelouskala první pohádku o Krtečkovi s velikostí písma, jakou by netolerovala ani literární soutěž pro megalomany, jsem si našla zálibu v knihách o spánku. Začalo to nevinným Když jde malý bobr spát, skončilo to sbírkou pojednání o nespavosti a hororů z prostředí laboratoře spánku. Je až s podivem, že jsem si je dokázala číst na "dobrou noc" a přitom osobně nenavštívila žádného specialistu pro autogram na recept.

Párkrát jsem zavítala i na přednášky o narkolepsii, ale stržena davovým šílenstvím jsem usínala již v první půlhodince. Daleko poutavějšími se ukázaly semináře o náměsíčnosti, kterou jsem sama již od raného dětství - k matčině velké radosti - trpěla. Kdokoli by přišel kolem půlnoci do našeho bytu, našel by mě pochodovat s polštářem sem tam či opravovat dálkové ovládaní, které jsem považovala za deštník. Dělala jsem si legraci, že oproti sestře jsem velmi produktivní spáč a kdyby mi někdo dovolil sáhnout na opravdový deštník, jistě bych ho opravila. K tomuto pokusu však již nikdy nedošlo. Přednáška, kterou měli pořadatelé místo rozpustilých eufemismů zkrátka a dobře pojmenovat "náměsíčné pokusy o sebevraždu" mi otevřela, či lépe řečeno zavřela oči. Spát u otevřených balkonových dveřích jsem si troufla až o několik let později, natož abych si nechala volný přístup k vystřelovacím předmětům.

Znalost anatomie víčka se u většiny populace omezuje na zátky od Coca Coly a sirupu proti kašli. Kdybych se tehdy vrhla na studium lidského těla, možná bych našla odpověď na spoustu otázek, co mi zabíraly místo při biflování letopočtů a pravidel gramatiky (čímž si vysvětluji vznik veškerých sporů a automatickou opravou pravopisu) a přestala se děsit zdvižené kliky u balkónu. Já se ale nakonec zaměřila jiným směrem a deštníky a lidskou mysl zkoumám spíš jen ve volném čase a ve frontě v Albertu. A když je moc stresu, vracím se k radám malého bobra, který i po tolika letech nikdy před spaním nezapomene na čištění zubů ani mytí uší (a ještě to dělá rád!). Tady je jasně vidět, že vědecké publikace nemají vždycky pravdu, zejména, pokud jde o porovnání paměti slona a bobra. Ale když zavřeme oči, děláme to samé bez ohledu na úroveň zahlcenosti úlohami z matematiky a stupeň zamotání chobotu. Spíme.

Kam dál