Únor 2018

ZTRACENÉ NÁLEZY

27. února 2018 v 19:49 | xy |  FEJETONY
Některé věci jako by byly přímo předurčeny ke ztrátě: klíče, doklady, vizitky, rozum,.... zkrátka vše, co rozměrem nepřesahuje menší ledničku plus o kousek větší děti, co se neumí v obchodním centru dostatečně ozvat. Obvykle se to však omezuje na hmatatelné věci. Jen jednou za čas - jako právě dnes - se probudím s pocitem, že mi chybí i něco z nemateriálního arzenálu. Pak stojí mnoho kávy a Sherlockovských dedukcí, než se doberu výsledku.Vy si je můžete rovnou ušetřit při hledání článku ze včerejšího dne - neexistuje. Já jsem prostě schopná ztratit i pondělí!
"Když si nás chtějí označit, ať nám radši vytetují čísla!" nadávám zmoženě, když po další adrenalinové jízdě Prahou usedám do bezpečí "bezrevizorské" zóny. Nedá se nic dělat, ta malá proradná kartička už zase vzala roha, a já kvůli tomu prožívám minuty čirého zoufalství, kdykoli zahlédnu nastoupit někoho v tmavé bundě. Donést opencard z kuchyně do ložnice je pro mě nadlidský úkol, ryze Herkulovský kousek. Mám na to dvě teorie: buď máme mezi kávovými fleky na koberci schovanou i černou díru, nebo jsem se narodila s magickou schopností nechat věci mizet, která zatím jen nenašla své uplatnění na poli večerních kouzelnických představení - ty zatím probíhají pouze za dveřmi našeho bytu v úzkém kruhu rodiny a zvídavých sousedů.
Lidé žijí v mylném domnění, že tuto nemilou vlastnost lze snadno u dětí odstranit metodou cukru a biče. Já jsem živým důkazem nesmyslnosti této metody. Od mala jsem za svou zapomnětlivost trestána vším možným, od třídních důtek (které mi, nesmyslně, pro rodiče dávali vytištěné v A4 formě náchylné k úprku) přes náhradu škody až po domácí vězení (uznávám, nechat si utéct želvu bylo trochu přes čáru). A najdou se i tací, co po někahodinovém hledání oslaví nalezení věci sponntáním pohlavkem daným předmětem. O pomoc s hledáním cihly, dlažební kostky a jiných kamenovitých předmětů by žádal jen sebevrah. Ale marná snaha - celá pomlácená si dál vesele strkám klíče do mrazáku.
Alespoň si však pro své budoucí povolání kouzelníka mohu vzít prosté ponaučení: s majiteli ztracených věcí se nedá jednat racionálně - zkrátka a dobře, kdo uteče, vyhraje. Na viděnou v hledišti!

REPORTÁŽ Z NEDĚLNÍ NÁVŠTĚVY

25. února 2018 v 22:51 | xy |  FEJETONY
Ne přijímací pohovor, ne živé vystoupení v televizi, ne maturitní zkoušky. Prvenství v žebříčku nejvíce stresujících události drží plánovaná návštěva. Ve chvíli, kdy se rozdrnční zvonek nadedveřmi, každé smítko prachu je najednou třikrát větší, kočka začne pelichat, Nejen v prostřenu existují záludní "šmejdilové" sympatičtí hosté, co v bílých rukavičkách pátrají po neutřeném prachu. A u nás je ho vždycky dost pro všechny...
Nejsem věřící, ale včera v noci jsem i přesto měla k Bohu - druhově nijak neurčenému - jsem prosbu: dej, ať se vzbudím dřív než v deset. Byly tři ráno a já věděla, že pokud mě ze slastného snění vytrhne budík, bude mě probuzení stát tři hodiny času a dva půllitry kávy a kýžený výsledek se nedostaví. Členové mé rodiny naneštěstí vzaly prosbu, zda si nechtějí přivstat a jemně a láskyplně mnou kolem desáté zatřást, jen s humorem. Usínala jsem celá napjatá a vynervovaná, ale po tříhodinovém drhnutí dřezu - lépe řečeno bažiny s nerezovým dnem od IKEA - zcela vyčerpaná.
A chvíle, kdy jsem omylem přepnula na TV Noe a byla líná lovit dálkový mezi polštáři, přinesly ovoce. V devět třicet jsem s očima dokořán odlupovala ze dna hrnku s kávou přilepenou žvýkačku a tímto drobným úkonem započala krizový úklid. Několikrát jsem se pokusila spolu s osamělou špinavou ponožkou propašovat do skříně i sebe, ale marně. Ve čtyřčlenné rodině se snadno pozná, který člověk chybí. A tak jsem se přeci statečně vrátila na stráž nad misku s arašídy. Dvakrát jsem ji doplnila a bylo po rodinném balení - no jo, ten trend dvoučlených rodin. Pak konečně zazvoní zvonek.
Coby nestranný pozorovatel (ze svého stanoviště konec konců vidím akorát dno té oříškové jámy) zjišťuji, že všechny návštěvy probíhají podle ryze učebnicového schématu: úvodní fráze, prohození nenačatých lahví, rozpačité usazení, méně rozpačité ujídání, prohození načatých lahví, převracení mís vzhůru nohama (týká se pouze drobivých zejména věcí), vyhození prázdných lahví a rozloučení. A jako zlatý hřeb vylézám ze sříňové sluje já s luxem v ruce, a zjišťuji, že vše jedlé již bylo vyluxováno, a na mě zbývá jen podlaha. No, třeba až zase nebudu moct ve tři ráno spát...

EPIGRAM NA ČTVRTOU

24. února 2018 v 20:01 | xy |  EPIGRAMY

... ANEB ŽEBRÁKOVA BALADA SLOŽENÁ ZE ČTYŘ EPIGRAMŮ


Ať ty rýmy hoří láskou
psal jsem, smál se, láskou vřel
však chodil jsem s plavovláskou
byt mi dvakrát vyhořel

Dřív jsem býval pěstitelem
teď mám rýč na hejna krys
hlínu kypřím, když si stelem
a pěstuji syfilis

Žebrání je dneska fuška
než se člověk naděje
EET mu zkazí kšefty
v prospěch kapky naděje

A co v Praze? Marná práce!
Uprosím-li stařenku
s vážnou tváří, bez legrace
požaduje účtenku

REALISTICKÁ POHÁDKA

23. února 2018 v 20:54 | xy |  TROCHU PESIMISMU
ANEB ŘÍKEJTE MI SESTRO GRIMMOVÁ....

Bylo nebylo, za devatero vyschlými řekami, devatero roztátými ledovci a devatero zeměmi bez přístupu k pitné vodě se rozkládalo království bezedného blahobytu a bezmezného pesimismu. Zdejší lidé si nemohli stěžovat na hlad, a tak celé dny i noci jen vymýšleli, na co jiného by si mohli stěžovat. Mzda nikdy nebyla tak vysoká, aby nemohla být ještě vyšší, pečivo, co za ní koupili, se z křupavého rovnou měnilo v tuhé, maso, které k němu přikusovali, stálo příliš mnoho žvýkání.
Na okraji království bydlel chudák se svou chudou ženou a třemi chudými, churavými a chudokrevnými dcerami. Jeho mzda byla nižší, pečivo tužší, maso gumovější a stížnosti o to ostřejší. Kolikrát po práci s kloboukem v ruce žebral na ulici, a plival na kolemjdoucí, neboť věděl, že mu stejně nic nedají. Když se někomu přeci jen podařilo něco do klobouku vhodit - cylindr si bohužel člověk snadno splete s odpadkovým košem - utržil navíc ještě kopanec a návrh, aby svou almužnu raději poslal na účet červeného kříže. Chudák se pak vracel s prázdnýma rukama a holou lebkou, neboť klobouk plný obalů a nedopalků věčně zapomínal na dláždění jako majitel velkovýroby klobouků si s tím nijak nelámal hlavou, a nahlas vzdychal.
"Přál bych vám, abyste byl šťastný" promlouval k němu často starý bezdomovec z parku "alespoň byste mě svými stížnostmi nebudil"
"Copak ty jsi šťastný?" odsekl chudák rozčílený jeho vlídným vtíravým hlasem.
"Já ano, já už své místo našel" přikývl.
"Tuhle lavičku?" podivil se chudák s odporem.
"A proč ne? Možná i na vás někde čeká lavička, kde budete skládat hlavu rád"
Ale poslední větu chudák už nevyslechl, zvedl se k odchodu, a v duchu myslel na svou příšerně tvrdou matraci a příliš rozehřáté topení, co ho doma čeká.
Jednoho dne se však po přečtení novinového článku o výhodách práce v zahraničí naposled rozčílil nad svým neštěstím, pobalil rodinu,prodal dům a vydat se za štěstím jinam. Z království blahobytu odjel přes Svaz Zmaru a Bídy až do Jižní Pomatenosti, kde konečně chytil přímé spojení do Unie Přepychu. Práce tu bylo spoustu, ale on se ve své ješitnosti odmítl naučit zdejší jazyk, a tím se výběr značně zúžil. Nějakou dobu se protloukal výpomocí na stavbách a v dílnách, posléze uplatnil své zkušenosti kloboučníka jako uklízeč ve firmě vyrábějící cylindry. Když už mu výdělek nestačil ani kousek chleba a diamant pro manželku k výročí, zkroušeně sedl na obrubník a bědoval. Nebyl nikdo, kdo by ho utěšil, žádný z obyvatel Unie Přepychu jeho řeči neporozuměl. Jen stará ropucha dlouho seděla nehnutě vedle něj, až se zdálo, že mu skutečně naslouchá...


...A TADY AUTOR NABÍZÍ TŘI MOŽNÉ KONCE:

PRO DĚTI: A chudák ropuchu políbil, ta se proměnila v bohatou dědičku vily a z toho, co chudák nemusel odvádět na alimentech své předchozí rodině žili šťastně až do smrti.

PRO REALISTY: A chudák ropuchu políbil, onemocněl a z jeho životní pojistky žila rodina šťastně až do smrti.

PRO REALISTY DRUHÉHO STUPNĚ: A chudák pochopil, že potkat ve městě ropuchu je krajně podezřelé, a rozhodl se skoncovat s braním drog. Z toho, co jeho dcery a manželka vydělali na jeho léčbu zřízením "domu slasti", žili (až na pár epizod alkoholismu) šťastně až do smrti.

ROZBOR ROZBORŮ

22. února 2018 v 19:54 | xy |  FEJETONY
ROZEBER BÁSEŇ.
Takhle prosté zadání u nás na škole vydrží jako zábava na dvouhodinovku českého jazyka. Bere se to hezky kousek po kousku - nejprve se vyloučí skvrny od kávy a čaj, posléze laickou expertízou odhalí přilepené drobky od svačiny, načež se zbytek, nadpisem počínaje a zapomenutým kouskem rohlíku, automaticky stává předmětem pitvy. Pak prý že mladiství na patologii nesmí....
Že jsou tropy ráj? Pche! Potom neznáte cestovní kancelář Maturita z českého jazyka. Pokud se vás ujme opravdu zapálený zaměstnanec, nabídne vám mnoho možností, které před ostatními čtenáři Karla Hynka Máchy (tedy účastníkům recitačních soutěží na druhém stupni ZŠ a těm, co na žvýkání veršů používají protézu) zůstávají skryté. Epizeuxis, aposyopeze, avada kedavra, epiteton ornans .... než si zvyknete, připadáte si jako žák Bradavické školy čar a kouzel na hodině černé magie.
Chudáci čeští velikáni, kteří měli to štěstí, že jejich podobiznu vystavili ve středoškolské učebnici literatury (a které si budou všichni dědicové učebnice z druhé půlky pořadníku pamatovat s brýlemi a knírem), každé pondělí mimo vánoční, velikonoční a letní prázdniny po dvě vyučovací hodiny rotují ve svých hrobech. My pendlujeme mezi dostatečnou a nedostatečnou. Výsledky jsou kouzelné: v básni Polednice dokáže žák najít průměrně deset literárních figur, ale u deseti nabízených odpovědí si netroufá tipnout, kdo může být autorem. Mácha? Borovský?
Já jako básník-amatér mám jiný problém. Při večerních posezeních s múzou se často nachytám, jak se vší silou snažím do básně natěsnat ještě nějakou tu aposiopezi, aby to měla příští generace studentů při rozboru pestřejší. Nevím, jestli je to škodolibost, nebo jen patologický návyk - to víte, zvyk je železná košile, a železná košile je epiteton

Mladost radost

20. února 2018 v 21:48 | xy |  FEJETONY
"Mě hřeje mládí" řekla mu.
"Mě hřeje ústřední topení" odpověděl.
"Mládí alespoň nic nestojí" smála se.
A on se také smál - věděl své. Dneska jde přes EET všechno...
Všichni literární autoři mají něco společného: slabost pro múzy a víno kritiku mládí. Již v rané antice to vypadalo, že generace mladých požitkářů přivede na svět místo dětí malé čertíky. A vidíte - přišli jsme jen my...Mladí lidé jsou z principu nerozvážní, marnotratní, nezkušení, zkrátka vůbec nepřipravení na život, který již dobré dvě dekády snaživě žijí. A přichází ta notoricky známá otázka: co je proboha v té škole učí? Dovolte mi odpovědět. Po abecedě a násobilce přichází k životu nezbytné věci - angličtina, noty, kotouly, praotec čech, přemety - a pak...no pak se to všechno začíná sypat, syčet a usychat.
Křivka zapomínání - pan Ebbinghaus promine rýpání do jeho teorie - v tomto případě klesá strmě dolů již o velké přestávce. Hudební výchova, výtvarná výchova, tělesná výchova a jiné ukázkově neukázněné předměty - vtipně nazvané výchova - představují světlé body v temných zimních ránech a zatemnělých letních myslích. I když se stále najdou učitelé, co za dostatečnou kreativitu dávají nedostatečnou (poznáte je snadno, anilinky a jiné jedovaté pomůcky jsou tu pečlivě střeženy), vesměs se dá u vyvíjení umělecké činnosti krásně relaxovat a ještě se nabiflovat vzorečky do chemie. Toto světlo "na konci tunelu" však záhy zhasíná při přechodu na střední, kde se jen sem tam mihne nějaký ten zoufalý popěvek, skok proti zdi či zmuchlané antistresové omalovánky. Ale nebojte se, příroda to zařídila skvěle. Za pár let z frustrovaných žáků vyrostou frustrovaní učitelé či ještě frustrovanější účastníci třídních schůzek, a poselství bude předáno dál.
Mladost je radost. Jistě, v počtu sebevražd jiné věkové kategorie hravě strčíme do kapsy, kouzlo kyberšikany máme ve svých rukou a do důchodu půjdeme pravděpodobně až ve věku, kdy dnešní senioři již s malými obnosy bojují o mléko v akci. Ale v každém období dějin mělo mládí nějaké typické "nešvary" - v pravěku nezůstala jedna jeskyně bez "grafitů", v antice utráceli peníze rodičů za otroky, ve středověku šířili klepy a mor,...Vzato kolem a kolem, nějaké počítačové viry nemohou být o tolik horší.

Pondělní epigramy

19. února 2018 v 7:03 | xy |  EPIGRAMY
...ANEB EPICKÉ ANEKDOTY PODÁVANÉ PO GRAMECH


PONDĚLKY
Pondělky jsou těžká zkoužka
citím v sobě od včerejška
hořkost - sotva půlnoc klepe
v žilách litr kávy tepe


DOKONALOST
Fronta na mládí a krásu
klikatí se krajinou
než na lidi přijde řada
zestárnou a zahynou

LÁSKA
Dnešní holky krev a mlíko
jsou téměř jen samý vzduch
znechuceně zavřu víko,
objednal jsem špatný druh

POHŘEB
Přijímáme kondolence
příroda se topí v chlastu
posílejte kytky, věnce
bude míti urnu z plastu

KVALITA NEDEVŠE
Banány mám mnohem radši
jsou-li trsy ve slevě
zdají se být měkčí, sladší
plíseň nedře ve střevě

BDĚLOST
Kofeinové zkratky k ráji
vedou spáče přes trní
kdo se kávou neopájí
na vavřínech zachrní

Záhada mizející energie

16. února 2018 v 23:31 | xy |  FEJETONY

V raném stádiu života jsou lidské bytosti neunavitelné. Devadesát devět procent případů končí únavou rodičů a rozebráním nové sedací soupravy za účelem výstavby bunkru. A i když pro vypilování dovednosti stavby protiatomového krytu z materiálu polštářového charakteru rodiče nemusí hnout ani prstem, bývá tréning přerušen mnohdy již v první fázy, kdy na scénu přichází matrace z manželské postele. A děti rostou a rostou, až jsou z nich unavení dospělí... Kde tedy nastává ten magický přerod z cukrového perpetuum mobile na unavený barel kávy?
Největší chybou v mém životě bylo odmítání odpoledního spánku ve školce. Chodila jsem "po o" řádit na dětské hřiště s mámou, a nejspíš si tím vyčerpala energii na několik let dopředu. Oběd je teď sám o sobě vyčerpávající - tolik žvýkání a polykání v limitu jedné půlhodiny! Dívali jste se někdy (když se zrovna vysílací čas nepřekrýval s reprízou Ordinace nebo Ulice) na dokument o Africe? Každý lev se po spořádání antilopího carpaccia hezky natáhne do trávy a spí. Ani deset ošetřovatelů by ho k poslušnému proskakování obručí nedonutilo, zato ve světě lidí stačí jen představa krotitelova biče k hromadnému pochodu turniketem z jídelny zpět k monitorům. Zkuste schválně při hledání brigády zadat požadavek "spánek po obědě". Jediný, kdo vám něco takového nabídne je pracovní úřad.
Naštěstí zná však dvacáté první století tisíc a jeden způsob, jak spánkovou deprivaci zmírnit a její následky odsunout na dobu, kdy nebude hořet tolik termínů najednou. Káva, pilulky, maté, energeťáky, studená sprcha,... mnoho lidí tvrdí, že mezi tyto radikální zlepšováky lze řadit i běh, ale po tom, co jsem si párkrát ustlala rovnou na tartanu, jsem ohledně toho trochu skeptická. Připadají vám lidé, co právě doběhli maraton, čerství pro zaúčtování pár faktur? Kdepak, po práci jsou koláče a po koláčích se chce spát. Možná i proto spoustu "lvích srdcí" volí pobyt na pracovním úřadě a sem tam nějaké to přivydělání načerno v čase mezi odpoledním a nočním spánkem.

Valentýn už je včerejší

15. února 2018 v 18:07 | xy |  FEJETONY
14. únor - svátek prodejců cukrovinek, propagace anatomicky nepřesné podoby srdce, květinářských přesčasů a - abych byla fér - také zamilovaných. Ti, kdo se do tohoto dlouhého seznamu nevešli, nebo z něj byly kvůli nachlazení pro letošní rok vyloučeni, prožívají běžný den obohacený radostí z milky v akci.
Já na ty svaté - pokud se nejedná o schůzku "pod ocasem" svatého Václava - obecně moc nejsem. Také 14. únor úspěšně ignoruji, a pokud už ho využívám, pak pouze k obstarání nějaké té bonboniéry ve slevě. Chápu ale, že trávit tento svátek osamotě nemusí být pro některé romanticky založené lidi (minimálně ten typ, co u zamilovaných komedií nebojují s dávícím reflexem) příjemný. Já ten letošní jsem sice neprožila sama v tichu, ale i tak mě žádné velké štěstí nečekalo. Po hodině posílání Morseových zpráv přes topení k sousedovy, který dával velmi pronikavě najevo aktuální stav olympijských her, jsem byla ráda, že jsem vzala v Albertu tabulku mayského afrodiziaka také pro sebe. Kdyby mi cílené reklamy nenabízely erotické pomůcky pro nezadané ženy, jistě bych měla i dobrou náladu.
Ti, co označují valentýn za striktně komerční svátek ale možná nejsou tak mimo. Z původních tradic zbylo jen málo, světec Váleček se musí při každé repríze reklamy od durexu se zmínkou jeho jména obracet v hrobě. A vezměme si věhlasný symbol svátku zamilovaných - srdce, růžový trojúhelník se dvěma hrby nahoře, který má představovat nejdůležitější orgán v našem těle. My svatovalentinští pesimisté víme moc dobře, kolik lidí na selhání tohoto orgánu zemřelo v minulém roce, a zásadně kupujeme sladkosti ve tvaru věcí, které si nestojí v žebříčku četnosti úmrtí tak vysoko jako srdce. No co je kupříkladu špatného na tabulkovém tvaru? K tomu má úctu i děvet z deseti skokanů z okna...
Ale jestli jste po tomhle všem získali dojem, že coby česká Bridget Jonesová brečím rok co rok v půlce února nad svými neúspěchy v lásce, jste na omylu. Bůh mě naštěstí obdařil železnými nervy, pokorou a špatnou imunitou, takže si svou Merci zapíjím horkým Coldrexem a zodpovědně chráním potencionální nápadníky před nakažením a valentýnské skokany před nedostatkem publika.

Syndrom prázdné ledničky

14. února 2018 v 17:44 | xy |  FEJETONY
Maraton reklam na sirupy proti kašli, hodiny sledování napínavého klání o titul "nejlepší absorpční schopnosti" roku, povolení vynechat čtvrteční lekci pilates, čas na rozmrazení nouzové salámové pizzy ze dna mrazáku a promyšlení, komu v závěti připadne sbírka prošlých jogurtů, pokud přes noc tělo podlehne ucpanému nosu......SEZÓNA NACHLAZENÍ JE V PLNÉM PROUDU!!!
Stalo se trendem zmínit v každém dobrém článku nějaký palčivý globální problém a ani já se svou první větou nebudu vymykat: v zemích třetího světa nedostatečný přísun potravy a pitné vody obvykle vede k propuknutí rozličných chorob. Ale co takový syndrom prázdné ledničky?! Ve zbytku světa (nebo přinejmenším ve světě, který sdílím se svou rodinou) je tomu naopak - jakmile rýma sklátí hlavního zásobovače, nastává období sucha. Pravda, na nedostatek pitné vody si teoreticky stěžovat nemůžeme, ale schválně, zkuste se dostat se sklenicí ke kohoutku, když se ve dřezu kymácí šikmá věž z talířů od Pizzy a kontaminované hrnky od průduškového čaje.
Naše rodina v období chřipek přechází zcela spontánně na raw stravu. Nikomu se do vaření zrovna nechce, a i kdyby náhodou po kouzelném Coldrex lektvaru dostal trochu síly, z kečupu, rýže a plechovky tuňáka se toho moc vytvořit nedá. Se zapojením fantazie tedy v rámci maratonu studené kuchyně mažeme rohlíky vším, co nebylo vyhrazeno na přípravu "risota alá tuna con tomato sauce", od džemu po kolomaz. Po tragické havárii, při které zahynul náš dobrý přítel toustovač (Jan Palach mezi spotřebiči), u nás vaří už jen Jamie Oliver, a to jen pokud není ovladač na seznamu pohřešovaných věci.
Ale abych byla zcela upřímná, musím přiznat, že v letošní sezóně už jsem z nejhoršího venku. Můj žaludek kručící po teplém jídle mě vehementně přemlouvá, abych se odhodlala k vycházce do nejbližšího supermarketu, ale strach z vězeňské stravy mě nutí pokračovat v obědvání zbytků vánočního cukrový - kdyby mě teď na ulici někdo zastavit kvůli příspěvku na hladovějící děti v Africe, vražda v afektu by na sebe nenechala dlouho čekat. I když v kriminále bych alespoň nebyla o chlebu a vodě...

Úvod, vole

13. února 2018 v 13:24 | xy
ČEŠTINA - OHROŽENÝ DRUH, MEZI JEHOŽ ÚHLAVNÍ NEPŘÁTELE MIMO ČLOVĚKA PATŘÍ PŘEDEVŠÍM EPIDEMIE ANGLIČTINY (TZV. an epidemic of English) A PŘEMNOŽENÍ VOLŮ NA VYSOKÝCH POSTECH...

Čechy poznáte v každém letovisku snadno. Pod Eifelovkou mezi drnčivým francouzkým er, britskými vzdechy a tvrdým Německým přízvukem se české komentáře typu "ty vole, to je vysoký jako kráva!" jen tak neztratí. Už je to skoro tradice. Je jen otázka času, kdy se ve slovníku objeví i druhý význam tohoto zvučného slova. Za chvíli učebnice dějepisu přiklepnou autorství slavného výroku první historické osobnosti, která se mihne v tiskárně. Třeba takový u takového Napoleona stačí jen přidat jedno slovíčko: a když bitva skončila, zvolal vojevůdce slavně "veni, vidi, vici, vole!"
Kdepak - hezky to našim dětem řekněte už první den školy, paní učitelky. Propagace nové vrstvy jazyka si žádá oběti. Vždyť vole, se vole, hodí všude, vole. Nebo ne? Už jen fakt, že tato slova užívá v proslovech hlava našeho státu, je toho jasným důkazem, o frekvenci ve sněmovně ani nemluvě. Za pár let titul pán a paní nahraní vůl. Rozdíly mezi pohlavím, vrstvami a náboženstvím budou setřeny. Žádné pane faráři, prostě a jednoduše hej vole!
A i když budeme muset na oficiální přijetí tohoto slůvka asi ještě chvilku čekat, už teď se můžeme intenzivně věnovat kampani na prosazení. Ostatně - když může být Babiš v politice, proč by nemohlo být vole mezi formálními tituly? A až zase potkáte pod Eifelovkou nějakého sprosťáka, raději ho slušně pozdravte. Kdo ví, třeba je to příští předseda vlády.


.
.
.

Zakládám tento blog, abych se podělila o své myšlenky ještě předtím, než je někdo vytesá jako můj epitaf, a dokázala svou nadpřirozenou schopností v tvorbě gramatických chyb, že láska k českému jazyku nespočívá jen v biflování pravidel pravopisu - držre mi palce, ať s tím projdu i u maturity.