Březen 2018

MYTOLOGIE

31. března 2018 v 10:19 | xy |  FEJETONY
Lidé milují nadpřirozeno už od dávných časů. Mytologie vždy představovala skvělý způsob, jak vysvětlit nevysvětlitelné jevy, a dokud se jí do toho nepřipletla věda, vše náramně klapalo - slunce zapřažené do vozu nikdy nestálo v kolonách, hvězdy svůdně mrkali na spáče tisíce let i bez laserové operace, obláčky rozfoukávali bohové svým smíchem a pokud pršelo, vyřešilo se to jednoduše pár modlitbami a žádný meteorolog nemusel čelit kruté kritice. No nevím, kdo tomu tam nahoře šéfuje teď, ale pár slunečných dnů by rozhodně neuškodilo...
Věda bajkařům dvacátého prvního století však krutě nepřeje. Kdyby se chudák Ezop narodil do stejně nepřívětivé doby, musel by si na živobytí vydělávat hezky někde v kanceláři tesáním účetních rozvah do hliněných destiček. Každý, kdo přijde s nějakým převratným nápadem, je krutě penalizován bičem vědy. Pokud není dost odvážný na spáchání sebevraždy ve vlastnoručně zkonstruované raketě, ani dost pilný na založení nového náboženství (když už člověk založí vlastní církev, asi by měl nedělní mši alespoň jednou za čas navštívit...), nezbývá mu, než předstírat, že i on chodí do práce po kulaté planetě.
Na tvaru však záleží víc, než by se dalo čekat (můžete si to hravě ověřit při prvním pokusu o upečení muffinů). Geometrie byla vždy napůl magickou záležitostí - konec konců dodnes spousta matematicky výjimečných žáků při rýsování trojúhelníku dostane náčrtek Opery v Sydney, a ať se snaží sebevíc, žádnou špičku z toho nevytlučou. Jen kruh se s trochou píle a investicí do pořádného kružítka v ucházející podobě nakonec objeví - stejně jako kruhy v obilí, i kruhy vyryté na lavici jsou pak striktně připisovány temným silám a návštěvě mimozemšťanů, které musí naneštěstí naproti návštěva zákonných zástupců.
Když se nad tím zamyslíte, spoustu záhad lidstva je spjato s tvarem kruhu - od zmíněných kruhů v obilí, přes mastná oka na dietní polévce, až po černé kruhy po očima, které si žijí svůj vlastní život na mém obličeji bez ohledu na počet naspaných hodin. Kdybych měla chuť ve svém volném čase rozvíjet umění obhajoby, mohla bych třeba - jen tak ze sportu - tvrdit, že se pod mýma očima zrcadlí skutečný tvar země. Bohužel, vždy, když se pokusím o náčrtek, vyjde z toho hroznýš, který snědl slona.....

Sugar-free sladký život

29. března 2018 v 19:31 | xy |  FEJETONY

Měla jsem tu čest hlídat holčičku, jejíž maminka vyznávala stravu bez lepku, laktózy, masa, vajíček, koření, soli, cukru a chuti. Zvědavost na okamžik převážila nad taktem, a tak jsem se zeptala, co dostane od Mikuláše. Čokoládu? Želé? Nebo snad brambory? Odpověděla mi, že v jejich domácnosti bodrý vousatý patron dětského mlsání nechává v míse za okny raw pamlsky a nějaké exotické ovoce. To mi připomnělo historku o tom, jak jsem byla v pěti letech donucena sníst nejprve ze své výslužky banán, a teprve po zdolání nahnědlé dužiny jsem se směla pustit do čokolády. Holčička se mnou soucítila víc, než jsem čekala. "Chudáčku" pronesla s retem ohrnutým nad krutou výchovou mé matky "vždyť má takového cukru a takových kalorií!!"
Při dnešním výběru potravin všeho druhu by bylo příliš nekreativní utišovat kručící žaludek starými osvědčenými recepty. Když už chleba, tak alespoň v nějaké extrémní variantě - život je příliš krátký na prázdné kalorie! Uličky se zdravou výživou se přesouvají stále více do popředí, až připomínají stěny pyramid, které se v akčních filmech z prostředdí Egypta stahují blíž a blíž k sobě, až své obyvatele rozdrtí na prach. Tuším, že po týdenním přežívání o luštěninách možná zažijete stejný tlak ve svém břiše naživo.
Občas se mi zdá, že ulovit jídlo je dnes pomalu náročnější, než v pravěku - před lovem je třeba strávit hodinu líčením (a hledáním zimní bundy, protože meteorologové se s tím rapidním oteplením sekli o pár měsíců), pak následuje adrenalinové přebíhání na červeného panáčka, boj o neshnilé banány, hon za zlevněnými jogurty a - když už se zpoza rohu vykukuje cílová rovinka - čtvrt hodiny přešlapování ve frontě. I tak se ale najdou masochisté, co po příchodu celý hladový prolistují časopis o zdravé výživě, aby zjistili, že po šesté večer u nemají nárok na jediný kopeček rýže.
I když chodím ráda na procházky po přírodě, po nočním městě, památkách a plážích (bohužel ta, co ji máme přímo za domem, postrádá moře a je prošpikována skrz na skrz zbytky báboviček), ze zkušenosti vím, že takové kolečko, dvě po supermarketu vám o naší společnosti poví daleko více. Hned u pečiva se dav štěpí na konzervativní rohlíkáře a inovátory, co aplikují při výběru chleba heslo, které má sestra používá na ospravedlnění svých kulinářských pokusů: čím černější, tím lepší. No, nevím, ale myslím, že můžu být ráda, že za mých dětských let Mikuláš nakupoval v uličce zdravé výživy jen pro zlobivé děti...

JÁRNÍ POŠTA II.

28. března 2018 v 19:47 | xy

(Bylo mi řečeno, že post Cimrmanologa nelze zařadit mezi povolání. To mě velmi zklamalo - vždycky jsem chtěla být vědec - kdo by nechtěl zasvětit své dny bádání nad tajuplným životem českého velikána? Rozhodla jsem to vzít alespoň jako koníček. Po náročném dni ve škole konec konců post Cimrmanologa nabývá jasnějších obrysů, než přihláška na vysokou...)

JÁRNÍ POŠTA - ANEB CIMRMANOVA REFORMA POŠTOVNICTVÍ

- DOKONČENÍ -

Cirman a jeho ruský dopisní přítel Vladimír Vladimirovič Vladivostok se po měsících marných pokusů o plnohodnotnou korespondenci dohodli, že vymyslí lepší způsob komunikace. Cimrman se dal do přemýšlení, když tu do jeho okna narazil poštovní holub a rytmickým poklepáváním zobákem o skleněnou tabulku se dožadoval jeho pozornosti. Když ho Cimrman vpustil dovnitř, ukázalo se, že jde o doporučenou zásilku pro jeho sousedku, a tak promrzlé zvíře odeslal vzdušnou poštou zpět na protější pobočku pošty české. Krátce poté ho konečně osvítil spásný nápad, vzal pero a napsal svému příteli o svém novém vynálezu, který jim ušetří mrzutosti s korespondencí: o telegrafním holubovi.
I když tato myšlenka stále měla své mouchy, vylepšováky, se kterými přišel jeho ruský protějšek, byly proti tomu jen hejnem masařek. Nápad s potrubní poštou zkrachoval na faktu, že rus dost dobře netušil, kde leží Cimrmanova domovina, a tak prvních několik kilometrů trubek natáhl v opačném směru. Obdobně rychle skončil i projekt s pracovním názvem "katapult dobrých zpráv", který navzdory svému jménu přinesl jen několik úmrtních listů, a to ještě prostřednictvím klasických poštovních schránek.
Cimrmanovy telegrafní holuby se ukázali jako praktická záležitost. Po týdnech usilovného výcviku již ovládali bravurně morzeovu abecedu a dokázali zpaměti vyťukat až dvě stránky textu. Jediným výrazným nedostatkem byla doba spotřeby - i nejtalentovanější z ptáků odcházel po dvou až třech měsících do předčasného důchodu s nadměrnou bolestí hlavy. Statisticky dokonce trpěli migrénou častěji, než manželské soužití po dvaceti letech.
Zoufalý Cimrman, jehož byt se po týdnech usilovné práce na výcviku doslova proměnil v holubník, se však nevzdal. S tlupou invalidních opeřenců za zády sepsal pojednání o způsobilosti ptáků pro práci s vyřizováním vzkazů. Na druhý den si poštmistr Mašek přečetl s nadšením jeho návrh na investici do Jeho entuziasmus mu však místo vysněného povýšení vynesl jen tříměsíční dovolenou v psychiatrické léčebně. Tam také končí cimrmanův pokus o reformu české pošty.
.
.
.
Pointa mého chabého pokusu o cimrmanologickou práci mě dostihla, když jsem dnes večer čekala v dlouhé frontě na české poště a sledovala jednu z úřednic, jak si bez ohledu na zástup táhnoucí se celou halou rozvážně ťuká dvěma prsty do klávesnice údaje. Napadlo mě, že jsem se možná ve svém "výzkumu" dostala k jádru pudla - to, že česká pošta dodnes ctí a uznává metody českého velikána Járy Cimrmana zní daleko lépe, než fakt, že nechává za přepážkou sedět chromé datli.

JÁRNÍ POŠTA

27. března 2018 v 20:08 | xy

JÁRNÍ POŠTA - ANEB CIMRMANOVA REFORMA POŠTOVNICTVÍ

- ČÁST PRVNÍ -


Cimrman praktikoval ve své době činnost, pro kterou se později vžil název "dopisní přátelství". Šlo - jak se dozvíte v každém méně i více naučném slovníku - o výměnu korespondence s obyvatelem jiné země za účelem prohloubení jazykových schopností. Cirman svého pozdějšího dopisního přítele poznal při služební návštěvě Petrohradu, kam zavítal jako spolumajitel stavební firmy Cimrman a Vachrlatý.

Samotná zakázka byla katastrofou - vesnice kousek od města, která vyhlášenou českou firmu požádala o rekonstrukci, kladla nemožné časové podmínky, a to i přesto, nebo spíš právě proto, že do této části ani hodiny, ani kalendář ještě několik let nepronikly. Podmínku "co nejdříve" (v originálním znění "kak mozhno skoreye") si navíc stavbyvedoucí s mizernou znalostí ruštiny vyložil mylně. Veškeré úsilí tedy vložil do plánování převozu materiálu z Koreje.

Zakázku přestavby vesnice nakonec Cimrman a Vachrlatý vzdali a zaměstnance postupně odeslali zpět do české země.Až tam je také dostihli zvěsti, že ruská vesnice podepsala smlouvu s firmou Potěmkyn, a. s., expertem na lacinou a rychlou výstavbu vesnic. Každý, kdo se pokusí dohledat dnešní podobu vesnice narazí pouze na fotky zříceniny a strohé konstatování , že firmu Potěmkyn, a. s., právě tento kolosální neúspěch donutil přeorientovat se na výrobu paravanů.

Při cestě zpět jedny české služební saně firmy Cimrman a Vachrlatý podlehly tuhému ruskému mrazu. Tím se efektivnost přepravy snížila o 50% a polovina vyslanců, mezi nimi i Cimrman, musela využít vlak z Petrohradu, který vyjížděl s týdenním zpožděním. Cimrman se rozhodl oznámit tuto skutečnost přátelům pomocí telegrafu, navštívil ústřednu ruské pošty. I když vinou tuhých mrazů hlavičky telegrafních přístrojů přimrzly ke strojům, Cimrman se zcela s prázdnou nevracel. V kapse si nesl adresu nového, od té doby dopisního, přítele, poštmistra Vladimíra Vladimíroviče Vladivostoka.

Toho přátelství však ničilo dlouhé čekání na odpověď na odeslanou korespondenci. Dopisy se z čistě praktického důvodu z původních dvou stránek rychle zkrátily na strohých pár vět - například zmíňka o počasí byla nadbytečná nejen proto, že přicházela s několika týdenním zpožděním (čítajícím uraženou vzdálenost i uražené zaměstnance české pošty), ale i proto, že v bylo konstantní - ruskou zimu provázely tuhé mrazy, českou zimu řídké deště.

Po celou tu dobu stavbyvedoucí zrušené zakázky, jehož telegraf s oznámením rušení akce zamrzl na půl cesty, ponořený do atlasů světa hledal nejkratší cestu do Korei.

ALE S HUMOREM

26. března 2018 v 20:17 | xy
Mám takovou teorii ohledně života. Ještě než vám jí odprezentuji, polovinu z vás musím zklamat: nejde o vševysvětlující konspirační příběh jako vystřižený z bible, a v celém nápadu nefiguruje jediný mimozemšťan. Po pár přelouskaných detektivních románech (od Detektiva klubka a Komisaře Vrťapky až po náročnější Doylovskou literaturu) jsem se s vervou pravého Sherlocka Holmese vrhla do pátrání po všech aspektech života. A u každého drastické činu, který život přinesl, se překvapivě objevoval ten samý kolemjdoucí: nevinné, prostořeké ale. A v patách mu byl humor.

Ale vždyť o nic nejde...
Ale tahle škola nabízí lepší uplatnění....
ALEno, nejez ten písek!!
Ale tohle je skvělá příležitost...
Alea iacta est
Ale vždyť budeme hned zpátky...
Ale jmelí!
.
.
.

Právě to "ale" je pro pochopení celého koloběhu života (v jednom anglickém divadle to scénáristé trefně přeložili jako "shit cycle") klíčovou položkou. U uměleckých alchymistů (tj. skupiny lidí, co neradi pláčou s prázdnými dlaněmi) po prvním poplašném ALE! hned následuje celá řada dalších, jakási ozvěna prvního výbuchu: alergická reakce, alegorie a legrace. Podle mě vzniká většina humoru právě v tomhle pořadí. Lidská povaha má mnoho obraných mechanismů, které se dolaďují rozličnými léky na špatnou náladu - humor je jeden z těch, co i bez chemické příchuti citronu nepálí na jazyku a má minimum nežádoucích účinků. I pro svou nenáročnou údržbu se pěstoval od nepaměti po hektarech.

V minulém století se s ním setkáváme v sanatoriích, válečných zákopech a - ač je to pro někoho nepochopitelné - i mezi vězni v koncentračním táboře. Šibeniční humor je jen silná esence z černého humoru. I když se najdou lidé, kteří přísně protestují proti šíření vtipů o palčivých tématech a zarputile připojují ke každému pokusu o odlehčení děsu slovíčkařením celý odstavec o dětech žíznících po vodě či poslancích hladovějících po spravedlnosti, mnoho lidí naštěstí dokáže vidět stále vidět tu skrytou, humornou nadsázku. Někdy mám pocit, že můj humor se promění v šibeniční doslova - neměla bych lidem za zlé, kdyby mi provazem morálky obtočili hrdlo. Konec konců, mám si ho uvázat kolem nohou, vrhnout se z mostu a obětovat tomu měsíční výplatu, nebo ji zachovat pro budoucí dědice celou?

Kde není strádání, není humor. Miloš Kopecký kdysi řekl, že humor je nejdůstojnějším projevem smutku. A já s ním souhlasím - možná si i tak rozmažete řasenku, možná si i tak namůžete pár břišních svalů a žaludek se vám bolesti sevře,... ALE! Na těle roztřeseném smíchem se tíživý balvan starostí dlouho neudrží. Po každé ALErgické reakci na lidskou hloupost následuje ALEgorie A LEgrace. Takže vzato kolem a kolem: v řetězci komedie jsou blbci nepostradatelní. Možná bychom mohli nějakému z nich - dřív, než nás zase stačí vytočit do nepříčena - potřást rukou. Ale....

Zdravá závislost

25. března 2018 v 20:47 | xy |  FEJETONY
Každý z nás má nějakou tu závislost - pití kávy, ponocování, žvýkačky,.. (což jsou tedy zatím vyhradně ty moje). Jsou ale lidé, co podléhají nástrahám společnosti mnohem snáz. Na ty jsou cílené reklamní kampaně a chytlavé písničky zelených mimozemšťanů, co se vám prožerou podvědomím až k virtuálnímu nákupnímu seznamu a připíšou na seznam položky dle libosti. Já jsem však závislák-inovátor. Své spektrum neškodných škodlivých návyků obměňuji měsíc co měsíc. Naposledy mě skolila zdravá výživa...

V první řadě to přináší mnoho výhod. Mimo postoj zákona k závislým toho druhu (protože kdo z nás by chtěl s žaludkem plným červené čočky skončit na elektrickém křesle??) bych jmenovala i finanční výhody. Já vím - bio je dnes cenově na úrovni Lacosty, a mnohdy je kožená kabelka i chutnější. Ale! Ač se to při pohledu na regály s kuskusem všech velikostí nezdá, ve srovnání se závislostí na heroinu, morfinu a amfetaminu je to pro peněženku detox. Navíc z estetického hlediska nutno dodat, že nic vám tolik nerozzáří kuchyň jako červená čočka rozsypaná po podlaze, dýňové pyré nastříkané na stěnách (o varné konvici obarvené řepou ani nemluvě) a sem tam nějaké to zrníčko neidentifikovatelné luštěniny neonové barvy.
Jestli chcete namítat (snad i oprávněně), že ostatní výše zmíněně drogy uživatelům alespoň nosí tolik opěvovanou NIRVANU, musím vás poučit, že - překvapivě - i na patlání zdravých pokrmů něco je. U mě stačí zakoupit balení instantní polenty a celý večer o sobě nevím. Na konci jízdy pak procitám do kuchyně plné špinavého nádobí, prázdných obalů, slupek, pachu vařené řepy a rozbitých přístrojů, ovšem bohatší o zásobu jídla i materiálu pro pokusy flemingovského typu na celou zimu. Netuším, kde se v mixéru vzala kombinace mrkve a čočky, proč chybí tucet vajec, kam se poděla kapusta takticky ukrytá v nejzadnějším šuplíku chladničky. A raději vědět nechci.
Jen já a červená řepa asi přítelkyněmi nestaneme. Ve své dříve bílé, nyní zářivě červené kuchyni, jsme už spolu zkusily všechno, od placek až po nákyp, ale výsledek byl stále stejný. A dokud budu zatvrzele odmítavá k cizím receptům, zřejmě si ještě dlouho tykat nebudeme. Ovšem jako závaží do odpadkového koše ji vřele doporučuji - nejlépe fungují celé kilogramové pytle. I když, jestli ještě jednou budu muset drhnout varnou konvici od řepné vyrážky, začnu vážně uvažovat o přestoupení k tvrdším drogám…

EPIGRAMY NA GRAMY

24. března 2018 v 19:30 | xy |  EPIGRAMY
ŽLUTÉ FOTKY
V rámečku žloutnou fotky
nejedna z nich mě přežije
jako konspirace pro sirotky
- nepocházíme z Asie??

EPIGRAMY NA GRAMY
Sto gramů epigramů
do balícího papíru
přiložím si je k šrámům
co život dělá na míru

NÁKUP
"Chci si koupit vlídné slovo!"
prohlásil jsem jako světák
prodač s hlavou ex ovo
dal mi mlčky akční leták

ÚSPORNÝ ČTENÁŘ
Netrávím čas nákladně
ve frontě v knihkupectví
dřív, než dojdu k pokladně
už ty bestsellery nechci

STAROŽITNOSTI
Sestra sbírá starožitnosti
hrabe se v prachu, kam se hne
bere vše - šaty, knihy, kosti
nedělní úklid hned lépe uběhne

MIKROPOVÍDKA O MIKROVLNCE

23. března 2018 v 18:55 | xy

Usedl za stůl a naslouchal tichému předení staré mikrovlnné trouby. Uvnitř to jiskřilo, červená omáčka v děsivém výjevu bubnovala o dávno neprůhledné matné sklo dvířek. Zavřel oči a vychutnával si štiplavou vůni rajské omáčky. I když mu v břiše ukrutně kručelo po dlouhém pracovním dni, trpělivě čekal, až přístroj pronikavým zapípáním svolá celé osazenstvo jednomístného stolu k večeři. Schválně tam nechal pokrm o trochu déle, čekal, až se zmražený polotovar zhroutí do poživatelné formy a následně do vroucí kaše. O to déle pak mohl vychutnávat jak sousta, tak vůni. Nikdy v životě si nespálil jazyk - přikládal obezřetně rty na spodek lžíce a s předností operujícího chirurga proces opakoval tak dlouho, dokud vše nebylo perfektní. Kolikrát se k prvnímu skutečnému soustu dostal již zcela sytý dojmů, avšak s žaludkem hlasitě volajícím po nakrmení něčím trvanlivějším.
Prázdným bytem se neslo tiché zaúpění. Sotva otevřel dvířka, pára mu orosila obličej, jak se dychtivě naklonil nad talíř, ze kterého se ještě kouřilo. Sám nelenil a přiložil ke rtům cigaretu.
Už už se chystal přiložit první sousto na obnažené chuťové buňky - dělával to vždy s až groteskní rozvahou císařova ochutnávače - když do místnosti vběhl jeho věrný přítel, bez jediného slova sebral ještě horký pokrm ze stolu a mrštil s ním o podlahu.
"Vyhráli jsme" poskakoval samým nadšením mezi porcelánovými střepy. "Ten los, Ivane, ten los nám dneska vynesl pohádkovou sumu! Od teď budeme večeřet jako králové - jen kaviár, humry a francouzské bagety ještě teplé z trouby nejlepšího pekaře ve městě!" S těmi slovy před svého přítele naházel několik balíčků s potravinami, které se nachází mimo možnosti běžného rodinného rozpočtu. Se širokým úsměvem posunul sklenici kaviáru na druhou stranu stolu. "Už žádné rozpuštěné jídlo, už žádné rajské nanuky, kamaráde! Budeme si žít jako králové" dodal sotva srozumitelně s ústy plnými rybích jiker.
Ivan bez sebemenšího vzrušení posbíral kousky svého talíře do dlaně, loudavě je donesl k odpadkovému koši a pak, v ruce stále lžíci rudou od zasychající omáčky, vytáhl z mrazáku další porci podivného pokrmu.
"Nebyl jsem milionářem čtyřicet let. Snad to kralování počká, než si vychutnám svou večeři"
A do nenadálého ticha se ozvalo tiché předení mikrovlnné trouby.

TOXICKÁ LITERATURA

22. března 2018 v 19:22 | xy |  FEJETONY
Literární večery jsou krásná věc. Většinou. Pokud se pořádají v jednom člověku uprostřed neuklizeného obývacího pokoje s televizí z vedlejší místnosti coby kulisou, a s tím, že jejich výstupem má být strohý referát na dílo z kánonu povinné četby, už to taková legrace není. Nejsem sice v psaní odborných prací nijak zběhlá, ale i já tuším, že když se od tématu odkloníte už na prvním řádku, bylo by fajn se nějakou nenápadnou oklikou vrátit dřív, než si toho pozorný posluchač (v odborné terminologii "češtinář") stačí všimnout...

Jsou to dva roky, co jsem tvrdě narazila s prvním pokusem o "vzorovou maturitní" otázku. Zpracovala jsem dílo Hamlet velmi detailně - samotné drama jsem četla dvakrát, pasáže polité kávou dokonce třikrát, abych se ujistila, že výrazy skryté v černých inkoustových kalužích tipuji správně. Osudovou chybou ale bylo pouštět se do výzkumu nad rámec osnovy. Jaký jed může člověka zabít nalitím do ucha? A v jakém množství? Asi vás zklamu, ale už nevím - mé pojednání bylo spolu s dalšími vytříděnými papíry odvezeno na přeměněnu v toaletní papír.
A bůh referátů z českého jazyka mi nepřál ani nadále. O rok později jsem si vylosovala dílo Gustava Flauberta. Jestlipak víte, jak to skončí s paní Bovaryovou? Otráví se. Je to žena dost chytrá na to, aby si vybrala jiný otvor než vrah Hamletova otce, takže spolyká trochu arzeniku a ušetří tak mnoho papíru před perforováním. I tak jsem se ale rozhodla, že si vymodlím pro rok 2018 dílo, které, jak se lidově říká, nebude žádná otrava. A tak tu sedím na klíně s Čapkem.
Mým jediným přáním při zaznějí jména Čapek bylo, abych nemusela zjišťovat, proč dort pejska a kočičky vyvolával u toho velkého psa tak ukrutné bolení břicha (cituji: "To to bolí, to to bolí!" naříkal ten zlý pes, "to jsem si dal, co ono to bylo v tom dortu všechno namícháno, že z toho mám takové ukrutánské bolení!"). Naštěstí jsem dostala práci nikoli Josefa, ale jeho bratra Karla. Na pomoc k přelouskání Ze života hmyzu jsem si tentokrát nepřibrala učebnici travičstvíchemie, ale pro změnu biologii. Ještě jedno prolistování obou knih, a budu se vybavovat s hmyzem na našich mucholapkách (není to také nějaká alegorie??). Nebo se rovnou přichytím vedle nich.
No, jak říkám, literární večery jsou krásná věc. Většinou. Občas však člověka svádějí zkoušet potencionální jedy do ucha na vlastní pěst.

DÍL III. - DETEKTIV

21. března 2018 v 18:27 | xy |  BESTIÁŘ POVOLÁNÍ
O povolání detektiva ví většina populace díky detektivním seriálům, knihám a časopisech. Jistě, jsou věci, co nejsou divácky příliš poutavé, se do televize nedostanou - kolik forenzních hrdinů si troufne na kameru rektálně změřit mrtvole teplotu? - ale to nikomu nebrání, aby si udělal o práci věhlasného pátrače vlastní obrázek. Než vám představím ten svůj, berte prosím zřetel na to, že jsem z výtvarné výchovy téměř propadala....


Já mám k tomuto povolání dvojitý vztah - lépe řečeno, kariéru soukromého detektiva u mě nastartovala má superschopnost ztratit každou věc, co není pevně přidělána. Klíče, ponožky, propisky, příbory, svačiny, domácí úkoly, domácí mazlíčci, knihy, sourozenci...to vše mizí v bermudském trojúhelníku mých dlaní. Jistě chápete, že kdybych si měla najímat detektiva z venčí, nedoplatila bych se (o tom, že nevím, kam jsem zase dala peněženku ani nemluvě) a tak jsem zvolila z nouze ctnost.
Nevěřte letákům policejních akademií; detektivem se můžete stát ze dne na den. Stačí přečíst jednu povídku od Artura Conana Doyla, a pokud někde uvnitř vás dřímou detektivní ambice, za chvíli zjistíte, že proti své vůli analyzujete každý klek na matčině ubrusu a snažíte se zjistit krevní skupinu z jahodové marmelády. Jistě, než vás pustí k nějaké té mrtvole, maturita by asi neuškodila, ale při hledání ponožek do páru by vám diplom v ruce jen překážel. A navíc, jak říkám: vše, co není přikované, může být ztraceno.
Když nad tím tak přemýšlím, možná jsem propadala z výtvarné výchovy nikoli kvůli nedostatku talentu, ale prostě a jednoduše kvůli všem těm ztraceným výkresům. A předlohám. A anilinkám. Dodnes se třesu strachy, kdy v nějaké černé díře vědci objeví sklad "anilinkového traviče" a já budu muset pracně vysvětlovat, že sloužily pouze k zabíjení snu o malířské dráze. Konec konců, to je na práci detektiva to vzrušující: nic není takové, jakým se zdá. Kdo ví, třeba mě jednou honba za ztracenou ponožkou dovede k objevu století. Škoda, že můj předpřipravený proslov na přebírání Nobelovy ceny je momentálně nezvěstný...

Drahý Živote....

19. března 2018 v 19:53 | xy
Drahý Živote,

dal jsi mi k nultým narozeninám podivný dárek. Dostala jsem tehdy do svých drobných prstů neobyčejně živou fantazii a rozum filosofa, aniž bych tušila, že právě mezi těmi růžovými prstíčky, co tvůj prezent tak šťastně sevřely, bude v budoucnosti unikat každý sebemenší přítok štěstí.

Vyrůstala jsem v podivném světě a obklopena lidmi, které po betonových chodnících provází mámení (hádám, že Labyrint světa, ráj srdce není zrovna na špičce beletrie). Připadala jsem si jako malý princ dávno před tím, než jsem dostala jeho první komiksové vydání - po někom, kdo by mi nakreslil beránka, stále pátrám. Dospělý mi od útlého věku vykládali o hladových dětech z Afriky a vyvolávali ve mě pocit viny z každého sousta, abych je pak nachytala vyklopit nedosolený oběd do koše na odpadky. Neptej se. Dělali to ti samí lidé, od nichž jsem byla mnohokrát pokárána, že vybarvovat omalovánky jen černou pastelkou je škoda. Nechápeš, že každá věc má svou barvu? Vrtěla jsem hlavou. Vy nechápete, že v mé hlavě je noc, odpovídala jsem jim, a v noci má všechno matně černou barvu.

Drahý Živote, někdy bych byla radši, kdybys mi do hlavy místo drobného otravného filozofa nacpal sošku Buddhy nebo nějaký motivační plakát. Jen otázka víry mě zaměstnává večer co večer před spaním. I kdybych po vzoru hrdinů amerických filmů poslušně klekla do vrstvy prachu na koberec vedle postele, neměla bych ke komu se modlit. Od malička potkávám lidi různého vyznání, přísné i benevolentní vyznavače rozličných bohů, a snažím se přijít na to, podle kterého kritéria si zvolit. Ve chvílích, kdy je mi nejhůře, sepnu ruce, zhlédnu k nebi a šeptám "Drahý Vesmíre,..." A když to nezabere, píšu dopisy na tvou adresu. Tuším, že končí tam, co vánoční seznamy pro Ježíška.

Ale aby mezi námi bylo jasno - nechovám k tobě nenávist. Naopak. Nechováme největší lásku právě k tomu, co nám nejvíce ubližuje? Každý člověk občas k ostří ořezávátka přiložil místo černé pastelky svůj prst, aby na papír spadlo i pár vesele červených kapek - ať už je to metafora nebo ne, já nikdy kreslit neuměla, a tak jsem se ujala role nezaujatého pozorovatele, co se snaží přijít na smysl školních hodin výtvarné výchovy. Jaký je? Ještě nevím. Možná, když mi dáš víc času, jednou ti na to odpovím. Ale možná taky ne.

S láskou,
Tvá anonymní účastnice.


PS: odpověď pošli doporučeně.

PAMĚTI PAMĚŤI

18. března 2018 v 17:57 | xy |  FEJETONY
Za všechno se platí - dokonce i za věci, které EET ještě dlouho evidovat nebude. Já například dodnes splácím své první pokusy s pamětí. Začalo to zcela nevinně písničkou o koťátku, abecedou, malou násobilkou, a náhle je z toho memorování x maturitních okruhů. To je pro mě ale pořád menší zlo, než zkoušení ze zeměpisu. I když si slovo od slova pamatuji básničku, co mi máma předčítala před spaním deset let zpátky nebo latinské heslo Bradavické školy, jaký tvar má Afrika mi do hlavy nevtlučete ani kladivem - teď, když to víte, můžete si ušetřit veškeré pokusy jak s pamětí, tak s kladivem....

Svět je spravedlivý - a nikoli "spravedlivý" jako naše justice. Jestliže mám sluchovou paměť, s fotografickou je to na hraně zoufalství. Na slepých mapách se učím pojmy postupně zleva doprava, na fotografiích státníků hledám jakoukoli pihu či jiný záchytný bod, podle kterého bych je pak mohla identifikovat (například pana Gorbačova díky skvrně na hlavě poznám bezpečně i dva roky po testu), postavy ve filmech míchám, sotva se převléknou. Život bez rychlého uložení obličeje představuje těžký hendikep, díky kterému se i návštěva kina stává náročnou zkoužkou.


KLASICKÝ DIALOG U FILMU SE MNOU:
Proč pořád kouká na tu holku v rohu?
Protože ji miluje.
Vždyť se před pěti minutami zasnoubil
No právě - zasnoubil se s ní!
Taky? A co ta malá protivná holka?
Stojí v rohu a mrká na něj.
Neměla předtím svázané vlasy?
Ne.
Nebyla jinak namalovaná?
Ne.
Vůbec jí není podobná.
Má jen jiné šaty.
Vidíš!!!


Můj polštář z paměťové pěny je na tom, co se rozeznávání tváří týče, lépe než já. Mnohonásobně. Napadá mě, že jsem měla investovat peníze do nějaké technicky vyspělejší verze, která by mi pak své poznatky mohla i tlumočit. Sestra vyjde sice o mnoho levněji, avšak u ní je ochota pomáhat mi silně ovlivněna aktuálním pohnutím mysli. Minimálně jeden týden v měsíci je její centrum altruismu vyřazeno z provozu a nahodit ho pak stojí dvakrát více sladkých úplatků než obvykle.
Ale nedá se nic dělat. S námitkami, že svět by měl být po vzoru "botanické" Itálie rozdělen na části, co alespoň vzdáleně něco připomínají, zřejmě neprorazím ani kdybych byla naším vyslancem v OSN. Nezbývá mi, než se trpělivě trápit nad slepými mapami a zvyšovat jejich uměleckou hodnotu vpisováním dětských básniček. Aneb jak se píše v jedné moudré knize: Draco dormiens nunquam titillandus*.




* Nikdy nelechtej spícího draka (motto Bradavické školy, kvůli kterému se mi do hlavy nevejde obrys jediného kontinentu)

DIALOG S LERMONTOVEM

17. března 2018 v 18:36 | xy |  CHVILKA POEZIE

ON:
Živ jako kámen v kamení,
bojím se svěřit naději
a ukrývám svá trápení:
ať v hloubi prsou zetlejí.
Příběh mých bolestí a snů
nemůže lidi rozechvět -
vždyť při nárazu kamenů
zvuk také nezasáhne střed.

JÁ:
Přesto na lidskou morálku
jak na ten kámen narážím,
krvavé rty lnou do šálků
hořkosti, díky které bdím.
Skláním k podlaze svojí líc,
stíny se plouží po zemi,
pod víčky nebe bez stálic,
i spánek vyhýbá se mi

ON:
Podivný nadpozemský žár
je ve mně od dětinských let,
osud mu ale přikázal
v tichosti plát i dohořet.
Rozmlouvaje sám se sebou,
čekal jsem sklizeň dlouhých dnů,
sotva však slova utichnou,
vždy sám a sám tu zůstanu.

JÁ:
V každé rase je temný kout,
samota, s níž se nedá skrýt,
davem s ní musíš tiše plout,
jen vlahou nocí smíš ji smýt.
Mnou hoří teskná naděje
a tělo mrzne v jejím stínu.
Až zemřu, kam se poděje?
Přežije? Nasákne hořkou hlínu?

ON:
Já nedbal pro svůj tajný sen
lásky a slávy, těch dvou cest,
na nichž, byť skrovně, přece jen
mohl jsem získat slast a čest.
Nejchudší z tvorů na zemi
budu tu mezi lidmi žít
vážnosti jejich zbavený,
i dobra, jež jsem mohl mít.

JÁ:
Píšu a zapomínám žít,
na řádcích schnou slzy i smích,
až jednou tělo najde klid,
myšlenky zbudou na řádcích.
Sláva odkvete, zvadne, shnije,
jepičí zjev má lidská ctnost.
A přesto - co když utopie
je mojí šancí na věčnost?

ON:
V každém z nás jsou dva životy.
Krom rozumu - duch zla je v nás:
naděje, lásky, hněvy, msty
mu podléhají v každý čas.
Založil si své sídlo tam,
kde mají vzpomínky svůj kout ,
a zkázu prorokuje nám,
když už nám nelze uniknout.

JÁ:
Hledám tok Léthé na dlaních,
v suchém korytu krásy, času,
vzpomínky roztají jak sníh,
protečou spárem kanafasu.
Moje vidina spánkem zvlhlá
sen, který realita křiví
sen, který noc do žáru vrhla
zažloutlé sloky modří živý.



DÍL II. - HUDEBNÍK

16. března 2018 v 7:25 | xy |  BESTIÁŘ POVOLÁNÍ
Děti, co se marně pokouší stát se dalším Paganinim, jsou při učení velmi rušivým elementem. Jako doplněk společenských večírků slouží až ve chvíli, kdy již jejich skladby nestojí tolik přervaných a zpřerážených smyčců, a kdy už je možné vpustit je i do místností bez zvukotěsných stěn. Pokud jde o potomka či sourozence, ještě se to dá nějak překonat - například karamelové úplatky za ticho fungují téměř u všech mimo diabetiků. Ale pokud si člověk takhle ničí nervy sám, není mu pomoci...
Začněme příkladem na bezejmenné lidské bytosti: v těžkém životním období mě cosi - tuším, že odborně se to nazývá suicidální myšlenky - přivedlo na nápad pořídit si hudební nástroj. Dechové jsem hned zavrhla jednak kvůli pronikavému zvuku, a jednak kvůli chorobnému strachu z vyplivnutí plic, který se u mě již několikrát objevil při školních závodech se štafetovým kolíkem a hovorech s matkou (dnes již díky metodě pokus-omyl-zduřelé-mandle vím, že přeřvat jí je nemožné). Pak přišli na přetřes strunné úderné nástroj. Piáno u nás doma sice stojí již roky, ale pod nánosem prachu už nejde rozlišit ani jeho obrys, natož najít klávesy, a varhany mi neprošli kvůli velikosti. Chvíli jsem vážně uvažovala, že konvertuji od ateismu k nějakému náboženství, co skladuje na kůrech krásně naladěné varhany, ale nakonec jsem se rozhodla pro okruh posluchačů, co mi do mého preludování nebudou zpívat.
A tak jsem zvolila ukulele, malé, otravné, skladné - přesně jako já! A i když z pohledu hráče si své schopnosti nemohu vynachválit, jako ztrápený posluchač vás musím varovat před hudební kariérou. Nemáte-li hudební sluch, je to peklo pro vás, a máte-li, ke slovu přichází kolektivní utrpení Ale! Na druhou stranu fakt, že se jednoho krásného dne mohu sebrat a sednout si se svým nástrojem na podlahu na přestupu metra, dává mě i stovkám dalších studentů středních škol naději na výnosné zaměstnání. Na rozdíl od matematiky tady platí jen jedna rovnice: čím horší fidlání, tím větší psychologický dopad na kolemjdoucí cestující.Pravda, do učebnic hudební výchovy mou fotku vedle Paganiniho podobizny zřejmě nedají (nikdy neříkej nikdy!), hraní na úrovni špatného začátečníka však není tak náročné, abych se ve volném čase nemohla vtěsnat do nějakého jiného předmětu. Kdo ví, třeba mé zapomínání na mytí nádobí bude jednoho krásného dne představovat v chemii úspěch flemingovského rozsahu...

DESTINACE VZPOMÍNKY

14. března 2018 v 20:33 | xy

Člověk od pradávna volí mezi úprkem a bojem. V rámci technických vymožeností se jen dostáváme od volby mezi koněm a mečem k špatně zaparkovanému fiatu a dědečkově brokovnici bez nábojů. Útěk je v éře pojízdných schodů, vozidel i lidí snazší volba. Při takové procházce po letišti stačí jen úkrok a - voilá - půlka cesty je za vámi. Ovšem nejste-li fanoušci adrenalinových sportů, letištnímu joggingu se vyhýbejte obloukem. Nebo to alespoň neberte přes celní rámy...


Kam se my, co i přes veškerou snahu zůstáváme v realitě, můžeme skrýt? Do fantazie? Do snů? Do minulosti? Vzpomínky jsou oproti Ibize či Egyptu cenově dostupnější destinací. Nemusíte si dělat starosti s prodloužením pasu, získáním víza, ani nemusíte platit letenku psychologovi, co profesionálně odvede vaši pozornost od strachu z létání převyprávěním pár dílů leteckých katastrof. Ovšem, co se bezpečnosti týče, vzpomínkové výlety nelze připojistit standardním způsobem. Pokud se budete minulostí toulat příliš často, hrozí, že narazíte na něco velmi nemilého.
A která turistická oblast je statisticky nejnavštěvovanější? Hádám, že dětství. Když jsme si na hodině psychologie říkali o takzvané dětské amnézii, a zmiňovali se o našich raných vzpomínkách, objevilo se mnoho dojemných historek na první roky života. Byla jsem trochu zklamaná, když jsem si uvědomila, že má první vzpomínka pochází z období školy - až vylitá sklenice mléka mému dětskému mozku připadala dost důležitá na zaznamenání. Teprve pak mé řídící centrum objevilo, jak praktické je nosit kroniku života i mimo máminu hlavu - zejména kvůli historkám na rodinných oslavách - a ještě téže rok se do nepsané autobiografie zapsal první výlet do muzea, první střevní chřipka, první návštěva kina a také druhá střevní chřipka. A o rok později jsem si začala všímat detailů kolem sebe, a o dekádu později jsem se dopracovala ke své současné Sherlocovské analýze každé maličkosti.
Uznávám: i přes to, že jsem (soudě dle vlastní databáze) svůj pátý rok života strávila z větší části nad záchodovou mísou, vracím se ke svému školou nepovinnému já v myšlenkách ráda - lidé také v honbě za památkami znovu a znovu kupují zájezdy do Egypta, kufr plný platíček endiaronu. Mé mumifikované štěstí však nepotřebuje zkušeného průvodce. Naopak! Ve chvílích, kdy se nad testem z trigonometrie zapomenu kdesi v době, kdy se ještě střílelo z větví a princezny nezajímal pořadník na anglický trůn, potřebuji spíše někoho, kdo mě násilím vtáhne zpátky do reality. Je s podivem, že mi rychlí přechod z éry číselné matematiky k testu z algebry, co připomíná svou strukturou spíš béčkové romány než početní operace, ještě nezůsobil infarkt.

Předpůlnoční epigramy

13. března 2018 v 23:33 | xy |  EPIGRAMY
DOBÍHÁNÍ METRA

Vypuká boj na perónu
Ženy, muži jdou se prát
Kdo se nevymaní shonu
Dvě minuty musí stát

CYKLISTIKA

Jsem na silnici jako doma
Do práce jezdím na kole
Má čelist pády lehce chromá
Visí na tablu v Motole

BADATEL

Zimní sporty pro stoiky?
Jak napadne první sníh
Já zapadnu do putyky
A bádám, zda zmrzne líh


DÁLNIČNÍ TURISTIKA

Lidem v kolonách mávám
Kráčím si po dálnici
Pozor si ale dávám
Aby mi nesplácli kštici

DÍL I. - ÚŘEDNÍK

12. března 2018 v 20:18 | xy |  BESTIÁŘ POVOLÁNÍ
ÚŘEDNÍ MOC - VYŠŠÍ MOC
Měla jsem tu čest na dva týdny zavítat do prostředí účetního oddělení našeho městského úřadu v rámci sbírání praxe. Zatímco ani do oblasti účetnictví a ekonomiky ani do okruhu znalostí veřejné správy mi to nepřineslo nic, sonda do psychopatologického prostředí rán ve jménu rozvah mě poznamenala na celý život. Moje rozvahy toho času s čísly vůbec neoperovali - v tu chvíli blížili slavné Shakespearovské scéně, jen jsem místo lebky vyzdvihovala k nebi hrnek vlažné kávy....
Kdyby byli plastičtí chirurgové při výkonu operací stejně nervózní, jako slečny úřednice při operování se sumami před účetní uzávěrkou, Michael Jackson by byl konspiračními teoriemi považován za ztraceného bratra Lorda Voldemorta. Klávesnice zalitá horkou vodou spolu s instantní polévkou se škvařila pod těkajícími prsty. Když jsem zavřela oči a snažila se přemístit se v myšlenkách na jiné místo, vždy mi vyšla jen stepařská škola či venkovní prodejna parapetů za prudkého deště.
Nejspíš téhle praxi vděčím za prozření, že jsem se minula oborem. První část v roli budoucího právního poskoka nebyla zdaleka tak zajímavá jako druhá, kdy jsem samu sebe obsadila do pozice budoucího studenta psychologie, a s detektivním zapálením Doylovského hrdiny pátrala po psychopatologických jevech přímo v terénu. Našla jsem zlatý důl! Kdybych nebyla líná vzít tužku do ruky (bohužel - hrnečky umí překážet velmi zákeřným způsobem) už bych měla diplomovou práci za sebou. Z pohledu nestranného, nad hrnkem kávy shrbeného pozorovatele mi připadal výkon tohoto povolání podobný průběhu bipolární poruchy - po manické fázi "uzávěrka za námi" následovalo období klidu, které, jak euforie pomalu chladla, volně vyústilo v depresivní rozpoložení, sklíčenost a hádky kvůli maličkostem: proč nemáme v ledničce mléko? kde je můj hrnek? kdo vypil naše zásoby kávy?
Ale abych nevypadala jako zaujatý vypravěč, musím zmínit i kladné stránky. Lidé, co se nedostali na DAMU, najdou mezi hysterickými scénami a dialogy s rozladěnými příchozími skvělou průpravu na divadelní tragédie. I v roli komparzisty budou s bezděčně těkajícím pohledem nepřehlédnutelní. A pokud se spokojí i s něčím menším, všichni víme, že co se rolí pacientů týče, seriál o nejmenované ordinaci nejmenované zahradě je bude za chvíli nabízet i bezdomovcům. Já coby dítě dramatických kroužků (možná mě znáte z prken školního divadla z role "opadál stojící ženy" či "neznámého pocestného") bych snad i na místo úřednice kývla - ale ten chabý rozpočet na rozpustnou kávu?

NENÍ KNIHA JAKO KNIHA

11. března 2018 v 14:43 | xy |  FEJETONY
Diskriminace čtenářů nabírá na závažnosti. Mezi gramotnou populací ČR (což je minulým stoletím počínaje většina) čtenáři vymírají, a čistokrevní milovníci četby jsou marketingovými triky šlechtěni na science-fiction nerdy a editory Wikipedie. TY, co přeci zůstávají i po děsivé zkušenosti s louskáním maturitní četby věrní klasice, čeká za dveřmi knihovny krutý svět plný nebezpečných lidí. Chcete-li se o tom přesvědčit na vlastní pěst, vezměte si do hromadné dopravy nějakou knihu ze sekce násilí (v knihovně tenhle štítek obvykle trochu zjemní) Já si s materiály k referátu o Nacismu užila sérii přednášek o nutnosti přípravy na třetí světovou i zbudováno romských ghett. Nejdelší z nich trvala od Invalidovny až na Zličín.....

Zkrátka, člověk musí pečlivě volit, jakou knihu si vezme do metra na čtení. Nedávno jsem svou sbírku psychologických pitev společnosti rozšířila o knihu pana Andreje Drbohlava s názvem Psychologie sériových vrahů. Jedna cesta MHD, a pořídila jsem si novinový obal - což jsem naposledy udělala s dětmi v Bullerbynu, když mi na druhém stupni tvrdili, že jsem na pohádky už příliš stará. Jak to, že z pohádek Astrid Lindgrenové lze vyrůst, ale bajky o tloustnutí celebrit a nemanželských aférkách vydělávají striktně na populaci dospělých lidí? No, nevím, ale myslím že Lase, Bose a Ole mají oproti celulitidě Dády Patrasové stále převahu.
Novinový přebal - pečlivě jsem vybírala titulní stránku bez obličeje pana Babiše - jsem použila z jednoduchého důvodu: byla jsem odhalena ještě před konečnou zastávkou. Lidé v éře seriálů, jejichž hlavní hrdinové jsou spolek geniálních Sherlocků, a dovedou z jednoho střepu láhve pouhým pohledem odhadnout ročník, značku a procento alkoholu, mě odhalili hned: kdo o vraždách čte, chce je i páchat - jak prosté! Kdyby tohle platilo i u učebnic práva, nikdy bych se asi neminula oborem.
Teď se mi encyklopedie lidské ohavnosti válí na nočním stolku. Ke spokojenosti všech jsem vyměnila večerní dýchanky se slečnou Lindgrenovou za sezení s panem Drbohlavem - PhDr se vždy hodí. Přeci jen nosit 500 stránek ve školním batohu s sebou nese riziko skoliózy, vylitého pití a ztráty v bermudském trojúhelníků domácích úloh. Zprvu jsem se bála, abych z těch pohádek neměla noční můry, ale po dvou týdnech mohu mluvit jen o jedné, ve které mi "pouze" vykradli knihovnu (celá zpocená jsem se ve tři ráno běžela přesvědčit, zda je Astrid na svém místě). S tím, co se mi hodilo pod víčky, když jsem načítala bratry Grimmy, se to vůbec srovnávat nedá.

BESTIÁŘ POVOLÁNÍ - ÚVOD

9. března 2018 v 17:46 | xy |  BESTIÁŘ POVOLÁNÍ
Když jsem byla malá, dostala jsem knížku "Barbie si vybírá povolání". I když šlo spíš o jeden velký leták na oblečky od Mattela, dokázala jsem se touhle komercí zabavit na dlouhé hodiny. Byl to vůbec první soupis možností, kde chyběla princezna. Jako malou feministku, co v kočárku odmítla vozit maketu člověka, a drncala po Praze s plastovými šroubováky v peřinkách, jsem to vzala dospěle. Má dětská duše však tvrdě narazila, když se v obsahu neobjevila ani Barbie teoretická fyzička, ani Barbie kvantová mechanička. Snad kdyby si editoři daly tu práci, nepsala bych si do sešitu fyziky povídky...

Nedávno jsem onu Barbie-Bibli našla zastrčenou vzadu v knihovně (kdo by ji čekal mezi Psychologií masových vrahů a norským opilcem Harry Holem??). Hned mě napadlo, jaká je škoda, že někdo nevydal i verzi pro trochu starší čtenáře. Teď, když má mladší sestra tone v letácích středních škol a obrací se na mě pro radu, přeji si, abych jí mohla odseknout něco lehce sofistikovanějšího, než, že já na tyhle keškovité aktivity dobrá nikdy nebyla. A tak jsem se rozhodla stvořit vlastní BESTIÁŘ POVOLÁNÍ. Na rozdíl od Barbie chci zmínit i méně oblíbené možnosti a nediskriminovat inženýry, potulné herce, sólové zpěváky z vestibulu metra nebo testovače spacích podmínek českých mostů.

Má sestra by se mohla z fleku stát hlavní hrdinkou série. Zatímco minulý týden byla pevně rozhodnutá pro práci s drahými kovy (konkrétně už váhala jen mezi zlatnicí a lupičem z banky), přes víkend ji likvidace toxických zbytků svačin připomněla sen o práci v laboratoři, kde by po vzoru Fleminga pěstovala plísně legálně a ještě za vědeckým účelem. Tato vize málem zlomila rekord v délce trvání: 6 dní! Tak dlouho tu zatím přežilo jen studium v Bradavicích a oranžová vesta. Ale! Dnes máme pátek, a zlatnice s Flemingem prchli kamsi do neznáma. Sestra bude přeci sociální pracovnice - té její (dobře skrývané) empatie by byla škoda! Jen aby nedopadla jako kurátor, který nám na ZŠ přišel přednášet zrovna v době, kdy jsem naší třídu učila termíny ze slovníku cizích slov, a kterého jsme v dobré víře oslovovali "Drahý pane koronere" Anebo jako já, kvantová fyzička bez ponětí o kvantech a fyzice...

Není vražda jako vražda

8. března 2018 v 21:56 | xy |  FEJETONY
PROPADLA JSEM TRESTNÝM ČINŮM.

Ne, ještě stále jsem nic nespáchala. Zákon překračuji, jen když si stahuji hudbu do mp3 přehrávače nebo nechám vlastní učebnici na nějakém neznámém místě a šidím kolektiv autorů stahováním zveřejněných kopií, a občas, když mám špatný den, si ho sáčku ke svazku ředkviček přihodím i jednu z jiného trsu. Ale to je z trestního zákoníku vše - ostatní moje prohřešky spadají pod bibli a kuchařky. U vražd ráda stojím pouze na druhé straně: vyšetřovací.

Slavné detektivy - Sherlocka Holmese, slečnu Marplovou, inspektora Bublinu,... - miluji již od prvního stupně, ale teprve nyní jsem našla způsob, jak si jejich práci vyzkoušet legálním způsobem - prostřednictvím internetu a sociálních sítí. Člověk si nejprve prohlédne obrázek pokoje s mrtvolou, vydedukuje tipne si, zda šlo o vraždu nebo sebevraždu, a potom si s pocitem zadostiučinění zobrazí nápovědu, aby zjistil, že se mýlil - tak to alespoň chodí v mém případě. 9 z 10 vyřešeno mylně, Watsone!
Nejdřív jsem to už chtěla s kariérou detektiva vzdát, dokonce jsem sbírku Sherlocka Holmese na důkaz trucu přesunula ze snadno dosažitelné poličky knihovny až nahoru, kam se na "vyvrhelce" nemilosrdně snáší prach (dobře ti tak Filozovská historie! To máš za ty přechodníky!), ale pak jsem se rozhodla dát tomu ještě šanci. Kdyby někdo viděl, jak trávím dopoledne nad animovanou mrtvolou, měl by mě za psychopata. Ale já nejsem psychopat, jsem vysoce funkční sociopat s vysoce nefunkčními pudy sebezáchovy.
Hodinu jsem analyzovala velikost zbraně, porovnávala, zda jde o glock ráže 22 či 23, poměřovala, zda tvar krvavé skvrny na stěně odpovídá velikostně i úhlem trajektorii střely. A řešení: stopa pod parapetem směruje opačným směrem. No nevím, ale ze zkušenosti mohu říct, že kdyby se brala v potaz každá stopa na linoleu, u nás by to měla česká verze Harryho Hola velmi náročné - zvlášť od té doby, co jsem přejala vytírací žezlo...