DÍL II. - HUDEBNÍK

16. března 2018 v 7:25 | xy |  BESTIÁŘ POVOLÁNÍ
Děti, co se marně pokouší stát se dalším Paganinim, jsou při učení velmi rušivým elementem. Jako doplněk společenských večírků slouží až ve chvíli, kdy již jejich skladby nestojí tolik přervaných a zpřerážených smyčců, a kdy už je možné vpustit je i do místností bez zvukotěsných stěn. Pokud jde o potomka či sourozence, ještě se to dá nějak překonat - například karamelové úplatky za ticho fungují téměř u všech mimo diabetiků. Ale pokud si člověk takhle ničí nervy sám, není mu pomoci...
Začněme příkladem na bezejmenné lidské bytosti: v těžkém životním období mě cosi - tuším, že odborně se to nazývá suicidální myšlenky - přivedlo na nápad pořídit si hudební nástroj. Dechové jsem hned zavrhla jednak kvůli pronikavému zvuku, a jednak kvůli chorobnému strachu z vyplivnutí plic, který se u mě již několikrát objevil při školních závodech se štafetovým kolíkem a hovorech s matkou (dnes již díky metodě pokus-omyl-zduřelé-mandle vím, že přeřvat jí je nemožné). Pak přišli na přetřes strunné úderné nástroj. Piáno u nás doma sice stojí již roky, ale pod nánosem prachu už nejde rozlišit ani jeho obrys, natož najít klávesy, a varhany mi neprošli kvůli velikosti. Chvíli jsem vážně uvažovala, že konvertuji od ateismu k nějakému náboženství, co skladuje na kůrech krásně naladěné varhany, ale nakonec jsem se rozhodla pro okruh posluchačů, co mi do mého preludování nebudou zpívat.
A tak jsem zvolila ukulele, malé, otravné, skladné - přesně jako já! A i když z pohledu hráče si své schopnosti nemohu vynachválit, jako ztrápený posluchač vás musím varovat před hudební kariérou. Nemáte-li hudební sluch, je to peklo pro vás, a máte-li, ke slovu přichází kolektivní utrpení Ale! Na druhou stranu fakt, že se jednoho krásného dne mohu sebrat a sednout si se svým nástrojem na podlahu na přestupu metra, dává mě i stovkám dalších studentů středních škol naději na výnosné zaměstnání. Na rozdíl od matematiky tady platí jen jedna rovnice: čím horší fidlání, tím větší psychologický dopad na kolemjdoucí cestující.Pravda, do učebnic hudební výchovy mou fotku vedle Paganiniho podobizny zřejmě nedají (nikdy neříkej nikdy!), hraní na úrovni špatného začátečníka však není tak náročné, abych se ve volném čase nemohla vtěsnat do nějakého jiného předmětu. Kdo ví, třeba mé zapomínání na mytí nádobí bude jednoho krásného dne představovat v chemii úspěch flemingovského rozsahu...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 rydlzdenek rydlzdenek | E-mail | 16. března 2018 v 7:50 | Reagovat

Paráda ! Taky patřím mezi ty hluché muzikanty, kteří vytrvale čekají
na vděčného posluchače. No, do Prahy to mám z ruky, tak chodím
na hrad Helfštýn. Tam je takovej uzavřenej prostor, říkají tomu
psinec. Tam si sednu s kytarou a hulákám do okolních zdí.
Pořád si říkám, že kdyby se našel jeden člověk ze sta, co by
se zasmám těm mým " vtipným textům," no zatím tam přijde
vždycky jenom těch 99. Někdy se stane, že si děcka poskakují
do rytmu a jsem to já, kdo se směje !

2 stuprum stuprum | Web | 17. března 2018 v 3:34 | Reagovat

Co krásných skladeb složil Paganini pro kytary, pro ukulelča! xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama