Drahý Živote....

19. března 2018 v 19:53 | xy
Drahý Živote,

dal jsi mi k nultým narozeninám podivný dárek. Dostala jsem tehdy do svých drobných prstů neobyčejně živou fantazii a rozum filosofa, aniž bych tušila, že právě mezi těmi růžovými prstíčky, co tvůj prezent tak šťastně sevřely, bude v budoucnosti unikat každý sebemenší přítok štěstí.

Vyrůstala jsem v podivném světě a obklopena lidmi, které po betonových chodnících provází mámení (hádám, že Labyrint světa, ráj srdce není zrovna na špičce beletrie). Připadala jsem si jako malý princ dávno před tím, než jsem dostala jeho první komiksové vydání - po někom, kdo by mi nakreslil beránka, stále pátrám. Dospělý mi od útlého věku vykládali o hladových dětech z Afriky a vyvolávali ve mě pocit viny z každého sousta, abych je pak nachytala vyklopit nedosolený oběd do koše na odpadky. Neptej se. Dělali to ti samí lidé, od nichž jsem byla mnohokrát pokárána, že vybarvovat omalovánky jen černou pastelkou je škoda. Nechápeš, že každá věc má svou barvu? Vrtěla jsem hlavou. Vy nechápete, že v mé hlavě je noc, odpovídala jsem jim, a v noci má všechno matně černou barvu.

Drahý Živote, někdy bych byla radši, kdybys mi do hlavy místo drobného otravného filozofa nacpal sošku Buddhy nebo nějaký motivační plakát. Jen otázka víry mě zaměstnává večer co večer před spaním. I kdybych po vzoru hrdinů amerických filmů poslušně klekla do vrstvy prachu na koberec vedle postele, neměla bych ke komu se modlit. Od malička potkávám lidi různého vyznání, přísné i benevolentní vyznavače rozličných bohů, a snažím se přijít na to, podle kterého kritéria si zvolit. Ve chvílích, kdy je mi nejhůře, sepnu ruce, zhlédnu k nebi a šeptám "Drahý Vesmíre,..." A když to nezabere, píšu dopisy na tvou adresu. Tuším, že končí tam, co vánoční seznamy pro Ježíška.

Ale aby mezi námi bylo jasno - nechovám k tobě nenávist. Naopak. Nechováme největší lásku právě k tomu, co nám nejvíce ubližuje? Každý člověk občas k ostří ořezávátka přiložil místo černé pastelky svůj prst, aby na papír spadlo i pár vesele červených kapek - ať už je to metafora nebo ne, já nikdy kreslit neuměla, a tak jsem se ujala role nezaujatého pozorovatele, co se snaží přijít na smysl školních hodin výtvarné výchovy. Jaký je? Ještě nevím. Možná, když mi dáš víc času, jednou ti na to odpovím. Ale možná taky ne.

S láskou,
Tvá anonymní účastnice.


PS: odpověď pošli doporučeně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 19. března 2018 v 22:15 | Reagovat

Pošle ti rekomendo katastrofu, to on umí nejlíp. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama