Duben 2018

DEN D

24. dubna 2018 v 22:14 | xy |  TROCHU PESIMISMU
Den D je tady.

A když myslím D, znamená to deprese. Lidí v autobuse jakoby zčista jasna bylo dvakrát tolik a všichni se chtějí po vzoru dětských hrdinů z Teletabies tulit co nejblíž to jde. Závidím řidiči jeho okénko, které už z jedné strany sice zamlžuje opar, ale stále bezchybně izoluje. Nakonec vystoupím o zastávku dřív a jdu pěšky, abych stačila před vstupem do školy vyšplápnout jednu dvě louže. Nemám tušení, že v poslední době pršelo, dokud se má teniska nepotopí pod hladinu. Tak si čvachtám ulicí s rukama v kapsách a podrážkami v tratolišti dešťové vody a nadávám na hrbolatý chodník. Nějaká paní, které se berle smekla o "želvu", se ke mně z druhé strany silnice přidává.

Ve škole chvíli koukám do zdi, chvíli pro změnu fixuji hodiny nebo tabulku časování sloves v němčině. Dát ji sem byl vážně geniální tah, neboť - protože se nikdo z nás německy neučí - ji není třeba na testy z jazyků zakrývat. Když tu ještě byla obdobná věc ve španělštině, učitelka musela chudák po celý test skákat panáky, což byla její vlastní taktika jak nám znemožnit výhled. Nakonec ale stejně bystré oko studenta našlo co hledalo a chudák španělštinářka přibrala navzdory usilovnému testovému kardiu pět kilo. Tak se demokraticky rozhodlo vyměnit pomůcky se studenty němčiny. Plakát se správným jazykem si užívají jen studenti ruštiny, z nichž však azbuku ovládá jen chabá třetina, takže vlastně ani oni nepožívají žád

Přestávka a hodina se slývají dohromady. Už ani nezvoní, někde na druhé straně zase probíhají přezkoušení či co a tak jsme poplašného zařízení pro dnešek ušetřeni. Chvíli si zahrávám s myšlenkou vydat se do automatu pro kávu, ale záhy do zavrhnu. Zaprvé: je to daleko. Zadruhé: obnáší to pobyt mezi lidmi. Za třetí: obnáší to pobyt mezi LIDMI! A pak - to, že usnu, je mou jedinou nadějí na přežití, a zmařit si ji kofeinem by ode mně bylo velmi hloupé. A dávku hořkosti si dnes mohu užívat na jazyku i bez kávové příchuti. Jupí! Už se chystám poskočit, když náhle zjistím, že se někdo sklání nad mou lavicí. V duchu si gratuluji, jak krásně jsem se vyhnula placení odškodného za pohmožděný obličej. Teprve pak vzhlédnu.

"Z té pětky si nic nedělej" říká mi spolužák.

Zjišťuji, že mám za sebou jedno špatné zkoušení a dva neskutečně nepovedené testy. Raději se neptám, kterou z těch pětek není třeba brát si k srdci. Snad na to přijdu později, kdo ví. Než stačím dostát svým zdvořilostním povinnostem, zazvoní, a můj společník zůstává bez odpovědi. Poděkuji mu až cestou na zastávku mezi několika nadávkami na řidiče, který mi klaksonem přerušil tok myšlenek. Pak nasedám do autobusu a mizím z jeho dohledu. A - voilá! - má no-kofein strategie dostává svého účinku a já se spokojeně dostávám do říše spánku a skrz ní až na konečnou zastávku. Pravda, chtěla jsem vystoupit o třináct stanic dřív, ale co. Kdyby člověk plýtval pesimismem na maličkosti, dny D by zcela ztratili svůj hořký podtón...

SNOOPYHO PSYCHOTERAPIE

23. dubna 2018 v 18:27 | xy
PORADNA ZA DOLAR
Snoopyho znají (až na mou automatickou opravu pravopisu) všichni. Malá postavička rozpláclého bígla s až podivně elegantním vzhledem se skrze komiksovou podobu propracovala v hojně využívaný vzor pyžam, přikrývek, triček, batohů i dalších předmětů, díky kterým jeho popularita roste i mezi lidmi "bublinou nepolíbenými" Já jsem jako malá sbírala však převážně obrázky natištěné na papíře. Když se k nim teď po letech vděčně vracím, zjišťuji, kolik mi toho uniklo - narážky, odkazy, skryté vtipy... A geniální nápad s pěticentovou psychiatrickou poradnou.
Je vážně škoda, že v naší republice, i když je hojně osídlena stánky s točeným pivem, točenou zmrzlinou, točený salámem a lístky na Točník, psychiatrická budka chybí. Když pominu tu výhodu, že od taxi klasické kanceláře psychiatra - takové, na které mě lákaly rozličné odkazy z googlu při hledání vhodného obrázku - tuhle ordinaci dělí rozdíl jednoho rodinného nákupu. Spoustu našich spoluobčanů by potřebovalo uklidňovat své nervy i nezmzlinovou cestou. Archiv rad z Snoopyho je skvěle aplikovatelný na všechny typy klientely:

Jak mám překonat tu strašnou samotu?
Najděte si přátele. Pět centů prosím.

Co má člověk dělat, když ho postihne deprese?
Dostat se z ní. Pět centů prosím.

Někdy nemůžu samotu vystát, jindy po ní toužím.
Tak žijte mezi. Pět centů prosím.

Vlastně to až nápadně připomíná rady soukromých podnikatelů v oblasti duševního zdraví. Hojně by měli vyrůst v okolí dálnice, v nákupních centrech, na úřadech a jiných psychopatomagnetických zónách. Z druhé strany je to pro změnu skvělá příležitost brigády téměř pro každého - například taková Rogeriánská psychologie po vás nevyžaduje víc, jak jednu stručnou větu po každých 6 větách klienta, což vám dává prostor vyřídit si zatím v klidu emaily a vygooglit nějakou obecně platnou radu. Když se nebude týkat možností spáchání sebevraždy, mělo by to vyjít.

A kdyby náhodou ne, můžete investovat skromný výdělek do nejbližší psychiatrické budky.

skoro-nedělní chvilka poezie

21. dubna 2018 v 22:38 | xy |  CHVILKA POEZIE
Dýchám prach
žhavý popel.
A strach.
Odkud jen vane?
Od moře?
Ba ne!
Prochází tvými ústy
ven hlavou
snovými půsty
a dál se nedostane.

Nasávám vzduch.
Už dochází.
Kde je bůh?!
Ze srdce kámen
a z víry díra.
Amen
Múzi někde tlí
nelze je vzbudit
prý...
Svět už je lidmi zmámen

Chladne mi kůže
a srdce žhne
jak růže
lovíme se navzájem
je doba ledová.
Nezájem.
Se zbytkem žáru
roztopím slzy
k stáru.
Mám dávno v pekle pronájem

OBLEVA - ÚLEVA...

20. dubna 2018 v 19:51 | xy
Po dlouhé kruté zimě se konečně oteplilo natolik, abychom se mohli odvážit vyjít z domova bez kabátu ladně přehozeného přes předloktí. Já ten svůj odhazovala přes židli s neskrývanou úlevou, avšak o pár minut později už ho šlo zahlédnout jen usilovným pátráním mezi dalšími kusy, které v rámci této vzácné příležitosti přidala má sestra. Jinými slovy: éra jarního úklidu příchodem jara definitivně skončila. A jestli teplota zase spadne, pak spadne i můj pečlivě vykonstruovaný systém pořádku...

Upřímně, nedivím se, že filmový režiséři rádi vsazují své dobrodružné kousky do prostředí tropů. Kromě toho, že se maskéři spíš smíří s nižším platem, pokud bude jejich hlavním úkolem natírat hvězdu opalovacím krémem, horké podnebí samo o sobě přináší akční zápletky - od štírů přes pandí oči až po pobíhání po vlhkém, dětmi obsazeném okraji bazénu. I v české republice byla má cesta do školy v parném ránu napínavou událostí. Těsně před zastávkou na znamení se ukázalo, že spolužačky nejsou sto odlepit odhalená stehna od kožených sedaček a natáhnout se ke stopce. Řidič však naštěstí vše sledoval ve zpětném zrcátku a - byť se očividně dobře bavil - zastavil alespoň, aby odškrábl od sedačky sám sebe.

Malé děti jsou teď sice chudší o sněhovou munici, vyzbrojují se však pro změnu nanuky. Člověk by neřekl, jak krátkou dobu spotřeby ty věci mají, dokud ji nevloží do ručky malému lidskému mláděti, jež oplývá magickým talentem proměnit ji v mžiku v řeku cukernatého mléčného roztoku neonové barvy. Ať už se po hádce u mrazících pultů odchází s jakýmkoli produktem, ve výsledku stejně matka končí ve sladkém tratolišti.

Ale i přesto, že se k autobusové zastávce i z ní probírám oní upatlaným davem dětí natěšených na školku, pozdní příchody se mi vyhýbají jako kulky Nikolu Šuhajovi (no, ano, po testu z literatury je každý generálem...), snad právě díky tomu, že kabátová vrstva i se svým vzpurným zipem odpadla nadobro. Narozdíl od těch dam, co odhodily první kalhoty, jsem však nemusela poznávat systém naší městské dopravy z koženého sedátka autobusu po dvě kola. Jedinou daní zatím byly sluneční brýle a nanuk spadlý ze špejle. Takže kdybyste náhodou někde objevili černé okuláry nebo míšu v čokoládě, dejte mi vědět. Děkuji!

FILOSOF A REALITY SHOW

18. dubna 2018 v 21:00 | xy
Ať tvrdí knihy o filosofii cokoli, skuteční mudrcové jsou v praktickém životě nevyužitelní. Pošlete mě v přemýšlivém rozpoložení do supermarketu pro pečivo a budete o hladu. Vrátím se s desetistránkovým pojednáním o kulturním významu jednotlivých druhů výrobků z mouky bez jediné jedlé položky. A hlavová. Lidé obdarovaní "větším nadhledem s kratším rozhledem" (což je můj poetický přepis charakteristiky: teoreticky všemocné, prakticky zcela nevyužitelné, někdy až překážející vhled do všedního života) to dobře znají. Kromě toho, že "filosofické oko" je daleko náchylnější k ječným zrnům a zánětům spojivek, rádo klimbá a znechuceno okolím uniká do říše snů, což - například ze strany zaměstnavatelům - není vždycky žádoucí.

Já po většinu času využívám své filozofické oko tak, jak to po mě společnost vyžaduje: NIJAK. Při středečním sledování výměny manželek ho jemně přivřu, aby vidělo jen tolik, kolik vyžaduje jeho zvídavost, a teprve po závěrečných titulky ho nechám vpustit vznešené ideály do hlavy. Pravda, někdy při už při první reklamě na Perwoll vyvalím oči tak, že se pár zavrtění hlavou přeci jen příhlásí o slovo ještě před změnou režimu, ale u sponzora pořadu zase poslušně mžourám do přítmí domácího kina.

Námfilosofům je už od dob Platónovy Ústavy souzeno vymýšlet více či méně reálné scénáře. Ani u televize mě tato neřest (stejně jako hlasité usrkávání kávy a chroupání čehokoli, co dokáže kvalitně přehlušit romantické dialogy) neopouští. Zatím, co manželky si navzájem kritizují neutřený prach a rozmazlené děti, já přemýšlím, kdo byl asi tím přelomovým reformátorem, který jednoho pošmourného večera pochopil, že televizní zábava postrádá dvě rodiny a kameraman, který z nepochopitelného důvodu při osobních promluvách zoomuje na ruce.

Být to na mě, zavedla bych diametrálně odlišné reality show, než jaké považují české televizní stanice za nosné. Jen málo z údajně nadějných nápadů na zpestření kulturního dění přežilo jeden, dva roky vysílání. Možná by stálo za to spojit dohromady nějakou hojně sledovanou relaci se snímky odstrčenými do pozadí. Ve vile vyvolených by se snad našel prostor pro Masterchefy, účastníci nevyvedených dílu výměny manželek by hned mohly postoupit do série Hledá se máma a táta, případně založit verzi Chcete je? bez pejsků a Zdeňka Srstky.

V jeden okamžik mě dokonce napadlo zainteresovat do "reálného" života i výše zmíněné filosofy, avšak když se nad tím zamyslím, těch už je v každé relaci dost. A ještě trochu spekulací a teorií o životě a pro pomluvy by nezbyla ani polovina času.

Když....

17. dubna 2018 v 20:16 | xy
Propojení očí a mysli je neskutečně zajímavou kapitolou biologie člověka, které se však ve škole věnuje daleko méně pozornosti, než zvídavá dětská hlavička vyžaduje. Koneckonců i ona je takto naprogramována a každou nesrovnalost, co letmo zahlédne z okna školní budovy, které jí krátí čas při čekání na konec testu z matematiky, si pečlivě zformuluje do otázky.

Mají sny hlubší význam?
O čem sní slepí lidé?
Proč jsou lidé náměsíční?
Kde se berou postavy z nočních můr?

Jarní úklid takových zapeklitých dotazů, který rodiče dohání k návštěvám manželské poradny a prarodiče k návštěvám cukrárny, trvá mnohdy i desítky let. Spaničtí rytíři uvelebení kdesi vzadu čekají, až bude nejhůř, a v takový okamžik vyjíždějí prázdné mysli na pomoc svými neřešitelnými otázkami. Chvíli po tom, co jsem přelouskala první pohádku o Krtečkovi s velikostí písma, jakou by netolerovala ani literární soutěž pro megalomany, jsem si našla zálibu v knihách o spánku. Začalo to nevinným Když jde malý bobr spát, skončilo to sbírkou pojednání o nespavosti a hororů z prostředí laboratoře spánku. Je až s podivem, že jsem si je dokázala číst na "dobrou noc" a přitom osobně nenavštívila žádného specialistu pro autogram na recept.

Párkrát jsem zavítala i na přednášky o narkolepsii, ale stržena davovým šílenstvím jsem usínala již v první půlhodince. Daleko poutavějšími se ukázaly semináře o náměsíčnosti, kterou jsem sama již od raného dětství - k matčině velké radosti - trpěla. Kdokoli by přišel kolem půlnoci do našeho bytu, našel by mě pochodovat s polštářem sem tam či opravovat dálkové ovládaní, které jsem považovala za deštník. Dělala jsem si legraci, že oproti sestře jsem velmi produktivní spáč a kdyby mi někdo dovolil sáhnout na opravdový deštník, jistě bych ho opravila. K tomuto pokusu však již nikdy nedošlo. Přednáška, kterou měli pořadatelé místo rozpustilých eufemismů zkrátka a dobře pojmenovat "náměsíčné pokusy o sebevraždu" mi otevřela, či lépe řečeno zavřela oči. Spát u otevřených balkonových dveřích jsem si troufla až o několik let později, natož abych si nechala volný přístup k vystřelovacím předmětům.

Znalost anatomie víčka se u většiny populace omezuje na zátky od Coca Coly a sirupu proti kašli. Kdybych se tehdy vrhla na studium lidského těla, možná bych našla odpověď na spoustu otázek, co mi zabíraly místo při biflování letopočtů a pravidel gramatiky (čímž si vysvětluji vznik veškerých sporů a automatickou opravou pravopisu) a přestala se děsit zdvižené kliky u balkónu. Já se ale nakonec zaměřila jiným směrem a deštníky a lidskou mysl zkoumám spíš jen ve volném čase a ve frontě v Albertu. A když je moc stresu, vracím se k radám malého bobra, který i po tolika letech nikdy před spaním nezapomene na čištění zubů ani mytí uší (a ještě to dělá rád!). Tady je jasně vidět, že vědecké publikace nemají vždycky pravdu, zejména, pokud jde o porovnání paměti slona a bobra. Ale když zavřeme oči, děláme to samé bez ohledu na úroveň zahlcenosti úlohami z matematiky a stupeň zamotání chobotu. Spíme.

Pondělní deprese z principu

16. dubna 2018 v 22:26 | xy |  TROCHU PESIMISMU
Každý potřebuje svůj pesimistický koutek. Když se narodíte jako pátý z pěti děti, pravděpodobně na vás zbude kousek nezametené podlahy vedle kuchyňské linky. Pravděpodobně. Já se navzdory pravděpodobnosti válím se svým čestným titulem prvorozeného dítka pod pracovním stolem a snažím se najít kousek vyluxovaného koberce. Nevím, jestli měl Platon taky tak špatné podmínky pro své filosofování, a zda mám i já šanci proslavit se ze svého ubohého útočiště. Ale na druhou stranu - zoufalé myšlenky si žádají zoufalý interiér...

Pondělky byly jistě špatným dnem týdne ještě dávno před tím, než se Garfield poprvé zmínil, že v pondělí chutnají lazaně (záměrně psáno foneticky) daleko hůř, než v úterý, ve středu, ve čtvrtek,... Mohu potvrdit, že to platí i s mraženou pizzou. A chlazenou pizzou. A pizzou od stánku. Buď chuťové buňky přítomnost začátku týdne vyloženě dráždí, nebo funguje placebo efekt i v gastronomii. Takže jelikož je pondělní deprese zakotvená v našich životech coby železná tradice (znáte to - zvyk je kovová blůza), ani dnes si to nenechám ujít. Když smutek nepřichází, je třeba si ho navodit. A díkybohu na to je tu internet a jeho mravokárný hlas v mé hlavě

"Některé děti pracují od svítání do setmění a ty nejsi schopná uklidit knihovnu"

"Některé děti hladový a ty jsi si musela "vlažnou" večeři přihřívat v mikrovlnce!"

"Některé děti umírají a ty jsi stále naživu!"

Jenže tentokrát nic. Žaludek se místo úzkostí stahuje hladem. Zkusím ještě pár statistik červeného kříže a fotky koťátek, které kvůli mámině alergii nemůžu mít. A nic. Závěrečná scéna z Titaniku? Nic. Pohlednice od babičky? Nic. Leták z alberta? Nic. Procházení alba fotek ze základky? Nic. A možná úleva. Buď se ze mě stává psychopat bez špetky svědomí, nebo - což je vzhledem k nedostatku kávy a spánku v naší domáctnosti daleko pravděpodobnější - jsem zkrátka moc unavená na pondělní depresi. No, pro jednou ji budu asi muset o týden odložit. Ale ještě pár takových epizod a trh antidepresiv se zhroutí...

PSYCHO-LOGICKÝ HUMOR

15. dubna 2018 v 19:59 | xy
Aneb nejsem si úplně jistá, jestli jsem se na zítřejší test z psychologie připravila úplně v souladu se zadáním, minimálně jsem ale vypracovala přípravné otázky...

Jaký psychologický směr je nejhodnější pro práci se suicidálními pacienty?
Pryč od okna.

Kdo je nejčastěji subjektem psychologických experimentů?
U nás doma má sestra.

Jaký produkt nasadit u pacientů s paranoidní schizofrenií?
Odposlouchávací zařízení.

Co je cílem manželské poradny při práci s manželským párem?
Rozvod dohodou.

Jak se promítá pacientův psychický stav při terapii světlem?
Dataprojektorem.

Co nabízí moderní psychologie pacientům s anorexií?
Sugar-free sušenky.

Kdy se v psychoanalýze upouští od očního kontaktu?
Při práci se slepými pacienty.

Jakou medikaci volíme u pacientů se sklony k závislostem?
Nenávykové.

Jaký archetyp je nejznámější?
Noeho archa.
Kdo je oprávněn provádět autogenní tréning na klientech?
Zaměstnanci autoopraven a bazarů.

Jaká rizika spatřujete v orálním uspokojování psychického hladu?
Freud se špatně tráví.

Siesta? Celá žhavá!

14. dubna 2018 v 23:34 | xy |  FEJETONY
Počasí se změnilo z chladu na teplo tak rapidně, že jsem v panice přepnula na mentalitu svých španělských předků - křídově opálená kůže je myslím dostačujícím důkazem, že pocházím z jihu - a začala poctivě držet siestu od oběda až do druhé večeře. Zatím, co na dovolené mě od toho rozptylovala vidina moře, koktejlů al-inclusive a zpovykaných dětí ruských turistů bojujících o lehátka, prázdný byt mohl nabídnout leda tak vzrušující reprízu přátel. Nerozmýšlela jsem se dlouho. Navíc, co by se mohlo stát, když si jednou člověk udělá "španělské" odpoledne??


Jenže takový odpolední spánek dokáže člověku pěkně rozházet ponětí o čase. Já ho ztratila ještě dříve, než jsem usnula u neidentifikovatelného dílu seriálu (jak nemá Rachel břicho, neodvažuji se hádat sérii) a vrhla se do říše hodin od Dalího. Ne, že bych snad byla nějak zaujatá proti americkým sitcomů. Ale tenhle typ postrádá ono skleroticky oblíbené " v minulých dílech jste viděly" a navíc vypadají postavy i po deseti letech (a plastických operacích) naprosto totožně. Jinými slovy: nastává tu stejný problém jako v mých snech.
V mé V. I. P. snící zóně se prakticky pohybuje stále stejná klientela. Kromě nejbližších lidí a učitelů, co mi zrovna leží v žaludku, se tu občas mihne nějaký nový údržbář či deratizátor, ale to je tak všechno. Noční můry se liší jen tím, že v nich musím utíkat. Rychle. A někdy pro efekt hoří nebo přichází povodeň a Noe se svou zoo jachtou vázne kdesi v dopravní zácpě. Proto pokud se někdo odhodlá vyrušit mě ze siesty před jejím ukončením, musí počítat s tím, že plnohodnotný rozhovor se tu může vést jen z té nerozespalé strany.

"Vzbuď se..."
"Hoří??"
"Ne, ale máš můj polštář"
"Hoří polštář??"
"Prostě mi ho dej..."
"Budeš hasit?"
"Co? Polštář?"
"Polštář hoří?"
"Víš co? Já si možná radši vezmu ten od mámy..."
"MÁMA TAKY HOŘÍ??"

Všichni odborníci zabývající se problematikou spánku vám potvrdí, že budit člověka v prvních šedesáti minutách po usnutí vás může stát vypíchnuté oko i holý život. Minimálně ti, co prošli v posledních pár dnech naším pokojem přes "siestu". A má nově jednooká sestra by mohla také vyprávět. Jak se dalo čekat, neuhasila nic. Musela jsem v panice převrhnout sklenici s vodou, aby byla katastrofa završena a teprve potom jsem zase pěkně nastolila siestu. Oheň vystřídala povodeň, Noe za sebe vyslal Chandlera na voru a všichni žili šťastně až do smrti. Nebo minimálně do večeře, která - zatímco jsem hasila polštář - klidně plápolala v troubě.

TŘINÁCTKA

13. dubna 2018 v 16:59 | xy |  FEJETONY

13. DUBNA - PÁTEK


Třináctka nosí neštěstí - alespoň tedy některým národům a mé maličkosti. V Číně se děsí čtyřky, která foneticky připomíná slovo smrt, Japonsko se vyhýbá devítce, pátek sedmnáctého nechtějí pro změnu zažít Italové. Jinými slovy: jsou místa, kde bych se dnes zkrátka nemohla vymlouvat na smůlu seslanou vesmírem, jeho nadpřirozenými obyvateli či karmou za ten neuklizený pokoj. Česká Republika však na(ne)štěstí každou špetku smůly podporuje v plném rozsahu...

Dnes mě třináctka pronásleduje už od samého probuzení - sotva jsem se v 7:13 rozespalá vypotácela z postele, třináctkrát jsem si musela připomenout udělání svačiny, třináctkrát na to zapomněla, a při čtrnáctém pokusu rozsypala čaj za 13,90,-. Náhoda? No, to s tím čajem vážně ano, mami! Kolik asi ušpiněných sedaček by museli letecké společnosti řešit, kdyby takticky třináctku nevynechali, hm?
Třináctka se mi dostala do hlavy stejně rychle, jako se to děje s reklamními slogany. Kdybych si dnes vsázela do loterie, určitě bych prohrála hned třináctkrát, znělo mi v hlavě, když jsem u reklamy na sazku žvýkala snídani. Moje chorobné přesvědčení navíc způsobilo, že zbytek dne patřil už pouze a jen "třináctkové" sabotáži - až autobus v 8:13 mi neujel, v testu z algebry se x stále rovnalo třinácti (i když měl výsledek vyjít ve zlomku...), třináct sušenek z balení deseti mi spadlo na podlahu. Jen o třináct korun na kávu uvízlých v automatu se postaral bůh instantní kávy, který nám už to ráno odcizil dvě plechovky Nescafé.
Kdyby mě pak čtvrteční ponožky mé spolužačky - ten druh oblečení, co si pořizují výhradně lidé, kteří nevědí, jak po sobě dny následují - nepřivedly na pochyby o správném určení dne, jistě bych odjela domů autobuse až ve 13:13 a ještě stačila schytat třináct dešťových kapek na vlastní kůži. Já ale preferuji po většinu času vlastní kalendář, jehož specifikum je naprostá ignorace zavedeného pořádku. Kolikrát prožívám čtvrtek třikrát v jednom týdnu, což je luxus, který si majitelé jedné týdenní sady ponožek zkrátka a dobře dovolit nemohou. Ne s čistým svědomím, ne s čistými chodidly.
Nikdy jsem si tak palčivě neuvědomovala, jak naše přesvědčení mění události, jako právě dnes. Vzpomínám si, že matka mé kamarádky před lety mále odložila výjezd do Krkonoš, když nám kus za Prahou přeběhla přes cestu černá kočka. Kdyby její manžel uštěpačně nepoznamenal, že pro něj znamená neštěstí jedině kočka na kapotě, obrátila by to na nejbližším kruhovém objezdu. Kdo ví, možná v jiné zemi by to bylo naopak. Možná ne. A možná platí specifická smůla pro každý jednotlivý dům, byt či matraci v metru, přičemž u nás smůlu nosí prázdné dózy od kávy, kostky lega na linoleu a prošlé jogurty. Ono to s tím štěstím koneckonců nebude jiné ani v pátek čtrnáctého, pokud do té doby někdo laskavě nedoplní na oltář boha Nescafé minimálně 200 gramovou oběť...

PŘÍSLOVÍ

11. dubna 2018 v 19:25 | xy
VYMYSLETE VLASTNÍ PŘÍSLOVÍ.

Tak nevinným zadáním začalo včerejší nekonečné odpoledne, které se pozvolna proměnilo v odpoledne dnešní. Zatím, co slunce přešlo oblohu sem tam, já se nepohnula z místa. Nejprve jsem se nenápadně pokusila změnit pár slov v notoricky známých poučkách, ovšem působilo to nejen kostrbatě, ale také velmi velmi nápadně. Zejména, když jsem postupovala metodou mozaiky...

Jak se do lesa volá, tak se ucho ulomí.

Bez práce ani smrt nebere.

Kdo chce psa bít, v apatice nekoupí.

I když si myslím, že uchytit by se to mohlo, smysl "decentně" pokulhává. Po zhruba dvaceti beznadějných kolážích sestra znuděná mou intelektuální dřinou na chvíli zapnula televizi a já ihned sklouzla pohledem k obrazovce. Po dvou hodinách neznámého filmu prošpikovaného reklamami (ze kterého se později vyklubal konec jednoho a začátek druhého filmu) jsem přeci jen něco spatlala. Myslím však, že výsledek lépe demonstruje vliv masmédií na lidské přemýšlení, než můj talent na vývoj nových přísloví.

Bližší košile vypraná v Perwollu, nežli kabát vypraný v Arielu.

Hlad je převlečená Prolinie.

Všude dobře, s Fisherem nejlíp.

Kovářovic kobyla chodí bosa k Baťovi.

Líná huba? Odolu tuba!

Samozřejmě jsem svou žádost o práci v národním výboru pro vymýšlení přísloví okamžitě stáhla zpátky a začala přemýšlet nad jiným profesním zaměřením. Podle toho, v kolik jsem šla spát, to už už vypadalo na nočního hlídače. I když po tom, co mi vloni v létě utekla i želva, kterou jsem svědomitě hlídala při cválání po louce (a kterou jsem našla po dvou hodinách pročesávání trávy o dva metry dál), se na to zrovna necítím. Teprve s vypnutou televizí a spící sestrou za zády jsem se mohla skutečně ponořit do práce. A tak vznikl žebříček pěti přísloví, které teď visí na naší ledničce a straší mě pokaždé, když jdu zkontrolovat sbírku tavených sýrů a oběšených myší:

Oko za oko, zub za pár tisíc.

Kuj železo, než ti seberou kladivo.

Hloupý, kdo dává, hloupější, kdo dává s 5% úrokem.

Nemusí pršet, stačí, když předpovídají slunečno.

Kolik jazyků umíš, tolikrát jazykovce dlužíš.

A z vnějšího (velmi intenzivního!) popudu jsem ještě přidala šestku: Lepší holub na střeše, než-li řvoucí andulka v kleci.

No, už abych si pořídila děti a předala jim svou moudrost, dokud se šílenství ještě nechá ochočit. Když to tak pozoruji, ještě pár let a dostanou závětí jen pár prošlých kuponů do supermarketu a dva kovové žetony do vozíku. Alespoň vědomí, že tenhle domácí úkol tu zůstane, mě uklidňuje. Možná přeci jen počkám alespoň do maturity či přechodu...Vždyť víte, co se říká - kdo si počká, dál doskáče.

ROZUM VERSUS CIT

10. dubna 2018 v 19:29 | xy
Rozum a cit spolu vedou odvěký boj, který sahá ještě dál, než k "povinným" knihám Jane Austenové, která vychytrale nechávala u svých hrdinek vyhrát cit a sama sňatky odmítala ve prospěch rozumu. Občas je skóre tak vyrovnané, že se dá jen těžko určit, který hlas je zrovna u velení, jde-li o nákup plata procházejících jogurtů ze slevy, prokrastinování se závěrečnou školní prací či o pondělní vstávání...



Co cítíte právě teď? Lásku? Strach? Zadostiučinění? Já citronový prostředek na leštění linolea. A únavu. Od té doby, co byl zrušen časopis Bravo se svými geniálně koncipovanými testy osobnosti (Jsi dobrá kamarádka? Chováš se jako žárlivá fúrie? Máš svého idola skutečně ráda?), jsem lehce zmatená. Kam se hrabou všechny dostupné možnosti na zmapování psychiky. Se slovem Idol, odborným termínem, kterým redaktoři Brava označovali prince na bílém koni s dostudovanou sedmou třídou, jsem se již víc nesetkala. Jen Rorschachův test inkoustových skvrn (který se v mnohém podobá mým dětským výkresům), je v tomhle směru alespoň trochu tolerantní.

City nelze láma přes koleno, říkala babička. Rozum ale také není zrovna přizpůsobivá věc. Nesnáší se spoustou věcí - od internetových seznamek po algebru coby desátou vyučovací hodinu. A vysloveně alergický je na alkohol. Jak se někde otevře lahev vína, rozloučí se, pomalu ustupuje ke dveřím a pak - sotva dojde na psaní zpráv bývalým partnerům - je náhle pryč. Autokorekce pravopisu ho nemůže nahradit ani z poloviny. Spíš naopak. A chudák cit netuší, zda se milovat píše s tvrdým nebo měkkým íčkem.

A pak je tu víra. I když existuje mnoho vědců, kterým se podařilo skloubit své náboženské i profesní přesvědčení do jedné teorie, dle mého názoru ortodoxní vyznávání čehokoli - ať už jde o regulérního boha, ilumináty či temné síly, co mi ve skříni mění vyžehlené košile na sežvýkanou utěrku - vyžaduje zapojení více fantazie, než rozumu. Už v antice to bylo dobře známo a sbor boha Dionýsa plašil pochybnosti litry červeného vína. Možná by si křesťané měli vzít ponaučení a být také v rozlévání krve páně trochu štědřejší. Ovšem navrhněte to někomu z nich....

Já jsem, co se týče souboje rozumu a citu, nestranným pozorovatelem. Pravda, občas dopomůžu citu pár kapkami zastrašovadla, občas naopak cit umlčím s pomocí zapojením mozkových a jablečných závitů, ale většinou si jen hovím na tribuně a vyčkávám, co se bude dít. Život má koneckonců poutavější zápletky, než třetí série Ordinace v Růžové zahradě i další sprcháčové opery. Jen scénárista zůstává do poslední chvíle neodhalen. No, vyberte si sami:

ROZUM NEBO CIT?

DÍL IV. - METEOROLOG

8. dubna 2018 v 19:02 | xy |  BESTIÁŘ POVOLÁNÍ

Zvířata dovedou předvídat katastrofy. Lidé ne - alespoň tedy většina z nás, co pro záchranu planety počítáme leda s roztříděním odpadu na plast, papír a to ostatní. Já kolikrát vítám katastrofy s úsměvem na rtech a bez menšího podezření na něco zlého. Zvláště ty matematické. Pololetní písemnou práci z algebry rok co rok přebírám, jako by to byla medaile za služby vlasti, a teprve při bližším prozkoumání mé nadšení rapidně opadá. Jinými slovy: pokud mě uvidíte při katastrofě utíkat, vezměte to raději opačným směrem....


Meteorologové to mají náročné, ovšem s každým novým přístrojem jsou jejich věštby přesnější a konkrétnější. Hádám, že jen málo z nich si ještě drží doma ve sklenici rosničku (snad nějakou zapomenutou ropuchu po pradědovi meteorologovi) a spoléhá se na její úsudky. Ne snad, že byla nějak zaujatá proti životním koučům obojživelníkům. Já jen, že na jejím místě bych si ten cardio tréning s lezením na žebřík mimo pokusy o útěk ušetřila.


Celou základní školu a část střední jsem přežívala díky meteorologovi na klíček. Sotva jsem otočila klíčem v zámku a našlápla směrem k výtahu, ozvalo se za mými zády familiérní varování před deštěm či zimou. Nový tenisky do toho lijáku!? Bez čepice, když venku fičí jako v Ruským filmu?! Máma bedlivě sledovala poslední módu i poslední sebemenší záchvěv teploměru, a když se mi zrovna nepodařilo vyplížit se bez zachrastění, byla jsem natěsnána do pláštěnky. Kdybych z ní ve čtvrté třídě nevyrostla (a v páté třídě jí neztratila), jistě bych ještě do prváku nastupovala jako elegantní igelitový pytel.

Přesnost předpovědí počasí je stále spekulativní. Netroufám si tipovat, kolik párů sametových bot a slaměných kloboučků už padlo za oběť dobře známému "zítra nás čeká slunečný den". Ale kdo by krásné mladé moderátorce nepodlehl? Dívka divoce gestikulující před mapkou České Republiky vzdáleně připomíná asistentku kouzelníka. Jen pohyb a - voilá - náš zítřejší piknik zmizel pod symbolem mraku. I kdyby však dnes večer slečna varovala spoluobčany před potopou světa, já si už ze zvyku dojdu pro test z algebry v promokavé soupravě a s úsměvem na tváři. "Nejsem z cukru" opakuji si vždycky až do chvíle, kdy už při pouhém pootevření rtů polykám dešťovou vodu. Pak s dojetím vzpomínám na svou pláštěnku...

PRVNÍ JARNÍ DNY

7. dubna 2018 v 15:23 | xy
Konečně se udělalo hezky. Při prvním posezení na zahrádce restaurace (teď by se to dala nazvat kuřáckým ghettem) jsem si vzpomněla na svou loňskou brigádu. Zažila jsem počátky protikuřáckého zákonu přímo v terénu - zatím co kuřáci chodili dovnitř a ven a rozlévali pivo, které si nosili s sebou k popelníku, ti, kterým měl zákon ulehčit život paradoxně vůbec nic netušili.

"Kde tu máte nekuřáckou zónu?" ptal se čas od času někdo ode dveří a přitom větřil, zda snad přeci nějaký pobuda s tabákem u pusy neunikl jejich bystrému oku.

"Všude, madam"

"Všude?"

"Mimo zahrádku všude"

"Ach, sem budeme chodit častěji!" radovali se a hned přes loužičky piva a davy vystresovaných kuřáků cupitali k nejbližšímu volnému stolu.

Práce servírky se mi vždycky líbila, snad i proto, že můj otec je jedním z těch vlezlých zákazníků, co si ke každé objednávce servírku na deset patnáct minut zarezervují vleklou konverzací o počasí a ceně uhlí (no, uznávám, že jsem ještě stále docela nepronikla do tajů těchto rozhovorů). Proto když jsem dostala nabídku brigádničit coby servírka v pizzerii, neváhala jsem. Co může být náročného na roznášení těstovin a předávání horkých krabic poslíčkovy? Bolavá záda? No, ano. Otravní zákazníci? Nepochybně. Ale nejhorší věc, která vás po pěti hodinách roznášení večeří s kručícím žaludkem může potkat je překvapivě rozklad nikoli dětské židličky ale osobnosti.

Konce směny se jen těžko dožijete se zdravým rozumem, pokud v gastronomii pracujete dobu kratší deseti let. Je to silnější než vy. Průměrně po čtyřech hodinách poskakování s tácem kolem stolů se u vás začnou projevovat první příznaky druhu demence, která postihuje výhradně obsluhu restaurací a rychlého občerstvení. Z vaší jinak skvěle rozvinuté slovní zásoby (schopnost zeptat se na objednávku třiceti různými frázemi se velmi hodí) se začnou záhadně vytrácet důležité názvy všedních předmětů. Sklenička. Talíř. Pivo. Jídelníček. Platební karta.

A to je jen začátek. Nejhorší je ovšem konečný výsledek. Ještě jsem se nestačila pořádně usadit a už jsem šla shánět jídelní lístek a nahlas předčítala zbytku stolu denní nabídku. Nebýt rychlého zásahu personálu, jistě bych si v příští minutě odskočila pro zástěru. Zvyk je zkrátka železná zástěra. Když jsem pak o pět minut později slyšela, jak se někdo ptá, zda mají místa i pro nekuřáky, naskákala mi husí kůže a vrátila se neodolatelná chuť vyzkoušet, zda je možné utopit se v poloprázdné skleničce kofoly.

NA ODLEHČENOU

6. dubna 2018 v 19:53 | xy |  CHVILKA POEZIE

Pod úspornou žárovkou,
kam ani bůh nedohlédne,
a kde záběr kamer bledne,
tulívám se se Žofkou.

Kdysi jsem jí skládal rýmy,
teď jsme lehčí o přetvářku
- jí prach sedá na kuchařku
a já básním za hezčími.

Taktně s recitací čekám,
teprv, když se zavřou dveře,
beru mobil, volám Věře,
a od ní zas k Janě těkám.

Jsem ve vztahu na dálku,
tady mám jen rty a dásně,
volnou rukou skládám básně,
zítra přidám obálku.

VÁLKA S LITERATUROU

5. dubna 2018 v 11:33 | xy |  TROCHU PESIMISMU
Když čte člověk povinnou četbu, odehrávají se mu v hlavě podivné věci. Na jednu stranu učitelé vyžadují ve slohových pracích kromě bezchybného pravopisu, správného datumu a neoslintaných okrajů také neotřelý styl psaní a svěží pojetí tématu, na druhou stranu nám dávají za vzor dvěstě, třista let staré práce. Nevím, jak to mají ostatní studenti, ale já po kolekci děl Williama Shakespeara pár týdnů přemýšlela jen v inverzi a archaismech. (Sestra: Asi si pořídím permici do fitka. Já: Och, jak bláhové! Vždyť otročení tělu lze jen smrtí vykoupiti!). A to nemluvím o měsíci překládání Maryši do srozumitelné češtiny.
Teď jsem se prokousala - či lépe řečeno prosákla pomocí hrnků maté - až k obdodí velké deprese. Nyní, na 150. stránce Remarqua, mám základ pro hořko sladkou divadelní hru bez děje….



ON:
Na gymnáziu se zdá válka vzdálená.

ONA:
Ano. Ale těžko se na ní zapomíná, když burácí na ulicích.

ON:
Vojáci už to nevnímají. Ohluchnou. Slyší sice šustit trávu, ale výbuchy jim unikají.

ONA:
Chtějí po nás učit se nazpaměť verše.

ON:
Já je také kdysi psal.

ONA:
Kdysi? Copak umění poezie se dá zapomenout?

ON:
Inter arma silent musae. To vás v hodinách latiny neučili?

ONA:
Ne. Teď se věnujeme anatomii. Vychovávají z nás ošetřovatelky a polní lékaře. Jsou to dlouhé a nezáživné hodiny plné terminologie.

ON:
Na frontě to ztratí váhu

ONA:
Co? Termíny nebo čas?

ON:
Všechno.

ONA:

Lžeš. Něco přeci musí přežít. Vlastenectví. Čest. Cokoli.

ON:
Pche. Přeci jen tě naučili tu ohranou básničku!

ONA:
Vždyť se to ani nerýmuje.

ON:
Tím hůř. Kdyby to někdo zrýmoval, dostalo by to alespoň nějakou literární hodnotu. Takhle jsou to prázdná slova.

ONA:
Tak mi vyprávěj, když nechceš, aby se na to zapomnělo. Oči ti planou hněvem, ale jen se trpce usmíváš. Kdo chce verše, musí si je složit sám.

ON:
A co se rýmuje na řezné rány? Na lidské obličeje proměněné střepinami v změť krve a ještě teplého masa? Zákopy mladých studentů vyrvaných od domácích úkolů kvůli smrti? Pochody po vyprahlé zemi? Marš za úpění nepřátel, kteří jsou stejnými nehybnými figurkami jako mi, jen na druhé straně šachovnice?

ONA:
I nás to čeká? Krutá a bolestivá smrt?

ON:
Ne. Nás čeká něco horšího. Život.

ONA:
Teď se bojím ještě víc

ON:
Pak jsi to pochopila.


A takhle trávím hodiny matematiky. Podle učitele mé mezery v počítání logaritmů mohou mít devastující vliv na můj život: kdyby se ceny potravin začali vyjadřovat logaritmickými rovnicemi, umřela bys hlady! Hm. A pak že čtení povinné četby ještě nikoho nezabilo...

KROK DO NEZNÁMA

3. dubna 2018 v 20:37 | xy
Život nemá tak detailní mapku jako IKEA. Musíte tu přijít na spoustu věcí bez odborné asistence žlutých triček a šipek na podlaze - sami zjistit, jak se dostat pryč z kuchyně , sami se rozhodnout, zda využijete k získání nábytku zkratku přes ložnici, sami vydedukovat, zda se u kartových samoobslužných pokladen dá platit v hotovosti. Kruté, že? Ovšem bez překonání překážek se nikdy nedostanete k Allemansrattenům...ne, nemám tušení jak se skloňují švédská slova.


Krok do neznáma je široký pojem, jehož význam závisí na víc věcech, než jen na délce vašeho kroku. Obvykle ale představuje stresující zážitek (pro mě minimálně od chvíle, co jsem viděla film, ve kterém krok do neznáma symbolizovala velmi velmi hluboká rokle a pronikavé citoslovce pádu). Člověk ztrácí svůj stereotyp, na který si celé ty měsíce či roky stěžoval, kde se jen dalo - od facebooku až po zpovědnici - a s tím i své útočiště. Zjednodušeně řečeno: je to jako rozkoukávat nový seriál - než si zvyknete, ke které postavě patří které příjmení, akademický titul, snoubenec a milenec, už je tu poslední díl.

Já vím - je komické porovnávat skutečný život s obrazem, který nám nabízí televizní seriály. Když pominu, že se v půlhodinových náhledech do cizích životů všechny ženy budí uprostřed noci nalíčené s připnutými perlovými náušnicemi, i fakt, že všechny pokrývky manželské postele se vyrábí do tvaru písmene L, stále mi nehraje mnoho věcí. Například vztahy teenagerů. Zpomalené záběry působí tak dokonale, sofistikovaně a romanticky, až se z toho chce optimistickým duším vzdychat...a nám pesimistům objímat samým vzrušením toaletu. Období zelených obličejů a zpocených dlaní je prostě a jednoduše vystřiženo a šestnáctiletí studenti (hraní třicetiletými herci) s lehkostí proplouvají jedním vztahem na noc za druhým. Já se můžu snažit sebevíc, a přinejlepším vypadám jako "rozkošný" ratlík s parkinsonem.

Naše kroky přirozeně ovládá strach - ten samý strach, co má ty proslulé velké oči. Z toho logicky plyne, že my, věčně vyděšení jedinci, kterým je souzeno dostávat ráno co ráno infarkt při procházce kolem zrcadla, ušetříme velké peníze za optické zvětšování očí pomocí řasenky. I když dnes již existuje mnoho léků proti úzkosti, faktem zůstává, že žádné z nich nechutnají lépe než klasické mentolky. Protože když už člověk udělá krok do neznáma - ať už to znamená stěhování k protinožcům, návštěvu IKEA bez masových kuliček či konvertování ke Hře o trůny - je třeba se odměnit. A nejlépe něčím, co vám prodají i bez receptu.

DENÍKOVÁ TERAPIE

2. dubna 2018 v 10:02 | xy |  FEJETONY
Dostali jsme v rámci výuky psychologie za domácí úkol psát si deník. Byla to jedna z mála domácích prací, kterou nebylo třeba odevzdat v lesklých (v mém případě kávou politých) deskách - vlastně šlo o "umění pro umění", něco, co se do českých osnov výukové metody cukru a biče sotva vejde v žádoucím rozsahu. Obvykle to končí kompromisem: umělcům strhneme body za pravopis a všichni se sejdeme na reparátu ze života....


Teď je poslední den velikonočních prázdnin a já, která jsem si pilně rozložila práci na jednotlivé dny volna, jen tak ze sportu doháním deset předmětů. Vypadá to, že deník nejen nebude tak barvitým líčením mého převelice zajímavého pendlování mezi školou a postelí s občasnou mezizastávkou v Costa café, ale navíc bude třeba něco málo i přidat - jak si mám pamatovat co bylo před týdnem, když ani nevím, co jsem měla včera k večeři? Zatím jsem silou vůle a silou kreativity spatlala hrubý alespoň náčrt svého týdne. Přidala jsem alespoň nadpisy, aby to nevypadalo tak podezřele krátce...


PONDĚLÍ - DEN KULINÁŘSKÝCH EXPERIMENTŮ
Zkouším domácí musli - polovina receptu je totožná se složením krmení pro andulky. Alespoň nemusím do Alberta. Hurá!

ÚTERÝ - DEN STUDIA POMĚRŮ V DĚLNICKÉ TŘÍDĚ
Počítám přípravu k maturitě z matematiky. Buď jsem někde udělala chybu, nebo na každé druhé stavbě pracuje dělník postrádající čtvrtinu těla.

STŘEDA - DEN ZHOUBNÉHO VLIVU TV POŘADŮ NA DĚTI
Sestra si hraje na prostřeno. Sestavila menu z bujónu, mražené pizzy a bebe brumíka s krémem z procházející ramy. Zatím, co my se bavíme okolo toalety, ona nám šmejdí ve věcech.

ČTVRTEK - DEN OBĚŠENÝCH MYŠÍ VE SPIŽÍRNĚ
Měla jsem v plánu dělat do chemie pokus s krystalizací sole, ale když vidím, že v naší spižírně se už nenachází ani sůl, hodlám rozpracovat daleko plačivější problém: suicidální sklony hlodavců z čeledi myšovití v závislosti na stavu okupované domácnosti.

PÁTEK - DEN ZAMETÁNÍ KOLEM KNOTŮ
Pomáhám babičce s úklidem vitríny. Na otázku, zda ji už neomrzelo dostávat Vánoce co Vánoce ozdobné svíčky. Odpověděla mi, že bude šťastná, dokud to nebudou hřbitovní.

SOBOTA - DEN VÝHODNÝCH NÁKUPŮ
Supermarket v naší ulici podporuje Flemingy na plné čáře. Zelenina a ovoce druhé jakosti je tu dnes reprezentována plesnivou brokolicí, trsem černých banánů, paprikou ve vlastní šťávě a neidentifikovatelná zelená trubička. A to vše navíc se slevou 33%!!!

NEDĚLE - DEN JARNÍHO ÚKLIDU
Dostala jsem za úkol vytřídit prošlé potraviny v lednici. Po obhlédnutí situace jsem se rozhodla odložit to o den - zítra to už mohou přebrat ochránci zvířat. A kdyby náhodou, odložit do sekce "zelenina a ovoce druhé jakosti" to mohu vždycky.


...Škoda, že české deníky - Rudým právem počínaje, Bleskem konče - nemají o tenhle druh deníkových zápisů zájem - očividně ještě musím pár týdnu ve škole pilně odevzdávat úkoly, než se můj život dostane i mimo stránky nasáklé kávou.

JARNÍ ÚKLID

1. dubna 2018 v 17:23 | xy |  FEJETONY
Pokud jsou Vánoce svátky klidu a rodiny, Velikonoce jsou svátky neskutečně krátkého odpočinku prošpikovaného úklidem skořápek od vajíček a drobečků z beránka. A jarního úklidu. Letos jsem na to šla logicky a řekla si, že pokud za okny zuří krutá zima (sem tam projasněná trochou slabého slunečního světla a paprsky led lampiček), může u nás doma ještě chvíli zuřit krutý nepořádek. Dala jsem si jediný jednoduchý cíl: zbavit se alespoň zbytků vánoční výzdoby.
Po měsíci soužití s vánočními proprietami člověku ani nepřijde, že daná věc do "jarní" verze interiéru nějak nezapadá. S něčím je to snadné - stromeček se většinou připomene sám, když první nešťastný člen rodiny objeví na koberci opadané jehličí, stejně tak i háčky od ozdob (ne vážně, jak se ty malé esíčkovité mučící nástroje dostanou na druhou stranu bytu??), mísy se sladkostmi se do myčky vrací coby odpadkový koš na obaly od bonbonů. Ale! Občas je zkrátka na zdemolování zbytků rodinných svátků třeba rodinná výpomoc. Na vyplétání lamel se hodí pozvat děti (nejlépe ještě beozobčanková věková kategorie) příbuzných. U hledání zapadlých pohlednic excelují ti, jejichž vánoční překvapení obsahovalo dárkový poukaz od Eiffel Optic na cokoli jiného než na slepecké brýle.
Abych ale celé Velikonoce nevyplnila jen post-vánočním šmejděním, pokusila jsem se i o dodržení několika tradic. Netknutý beránek - či lépe řečeno scvrklé jehně černé jako uhel - si už pár dní hoví ve formě a čeká na schválení eutanazie. Z kulinářského oboru se mi povedlo jen polepit pár vajíček samolepkami ze supermarketu Albert (tuším, že se zrovna sbíralo na nějaké nádobí či co), ale radost o jeden hladový den později přešla ve vztek, když jsem ani po hodinovém snažení nedostala volská oka na rozpálenou pánev. Mou jedinou dekorací tedy zůstává díky shodě náhod a zásobě rozpáleného oleje puchýř vejcovitého tvaru na hřbetě ruky.
Abych ale nezakončovala své pojednání pesimisticky, musím dodat, že přes to všechno cítím vděčnost. Díky příběhu starému dva tisíce let jsem si mohla udělat po dlouhé době "spací" víkend, doplnit hladinu bílkovin zásobou vajíček z akce a ochutnat výtečného beránka, kterého nám sousedka, jež patrně zahlédla hustý dým doprovázející kremaci beránčího těsta, z lítosti nad mým výtvorem donesla - je vidět, že tu nebydlí dlouho. Až přijdou Vánoce, pochopí, že spojení téhle empatie a mého antitalentu na pečení nemůže přinést nic dobrého.
A když už jsme u těch Vánoc.....