Když....

17. dubna 2018 v 20:16 | xy
Propojení očí a mysli je neskutečně zajímavou kapitolou biologie člověka, které se však ve škole věnuje daleko méně pozornosti, než zvídavá dětská hlavička vyžaduje. Koneckonců i ona je takto naprogramována a každou nesrovnalost, co letmo zahlédne z okna školní budovy, které jí krátí čas při čekání na konec testu z matematiky, si pečlivě zformuluje do otázky.

Mají sny hlubší význam?
O čem sní slepí lidé?
Proč jsou lidé náměsíční?
Kde se berou postavy z nočních můr?

Jarní úklid takových zapeklitých dotazů, který rodiče dohání k návštěvám manželské poradny a prarodiče k návštěvám cukrárny, trvá mnohdy i desítky let. Spaničtí rytíři uvelebení kdesi vzadu čekají, až bude nejhůř, a v takový okamžik vyjíždějí prázdné mysli na pomoc svými neřešitelnými otázkami. Chvíli po tom, co jsem přelouskala první pohádku o Krtečkovi s velikostí písma, jakou by netolerovala ani literární soutěž pro megalomany, jsem si našla zálibu v knihách o spánku. Začalo to nevinným Když jde malý bobr spát, skončilo to sbírkou pojednání o nespavosti a hororů z prostředí laboratoře spánku. Je až s podivem, že jsem si je dokázala číst na "dobrou noc" a přitom osobně nenavštívila žádného specialistu pro autogram na recept.

Párkrát jsem zavítala i na přednášky o narkolepsii, ale stržena davovým šílenstvím jsem usínala již v první půlhodince. Daleko poutavějšími se ukázaly semináře o náměsíčnosti, kterou jsem sama již od raného dětství - k matčině velké radosti - trpěla. Kdokoli by přišel kolem půlnoci do našeho bytu, našel by mě pochodovat s polštářem sem tam či opravovat dálkové ovládaní, které jsem považovala za deštník. Dělala jsem si legraci, že oproti sestře jsem velmi produktivní spáč a kdyby mi někdo dovolil sáhnout na opravdový deštník, jistě bych ho opravila. K tomuto pokusu však již nikdy nedošlo. Přednáška, kterou měli pořadatelé místo rozpustilých eufemismů zkrátka a dobře pojmenovat "náměsíčné pokusy o sebevraždu" mi otevřela, či lépe řečeno zavřela oči. Spát u otevřených balkonových dveřích jsem si troufla až o několik let později, natož abych si nechala volný přístup k vystřelovacím předmětům.

Znalost anatomie víčka se u většiny populace omezuje na zátky od Coca Coly a sirupu proti kašli. Kdybych se tehdy vrhla na studium lidského těla, možná bych našla odpověď na spoustu otázek, co mi zabíraly místo při biflování letopočtů a pravidel gramatiky (čímž si vysvětluji vznik veškerých sporů a automatickou opravou pravopisu) a přestala se děsit zdvižené kliky u balkónu. Já se ale nakonec zaměřila jiným směrem a deštníky a lidskou mysl zkoumám spíš jen ve volném čase a ve frontě v Albertu. A když je moc stresu, vracím se k radám malého bobra, který i po tolika letech nikdy před spaním nezapomene na čištění zubů ani mytí uší (a ještě to dělá rád!). Tady je jasně vidět, že vědecké publikace nemají vždycky pravdu, zejména, pokud jde o porovnání paměti slona a bobra. Ale když zavřeme oči, děláme to samé bez ohledu na úroveň zahlcenosti úlohami z matematiky a stupeň zamotání chobotu. Spíme.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 19. dubna 2018 v 3:21 | Reagovat

Kdysi jsem poznal obrýlenou křehkou slečinku, která měla zálibu v psychologii a znala nazpamět průběh všech objevů a přelomů, které se kdy v dvacátém století na poli psychologii udály, hlavně všechny ty variace na stanfordské vězenské experimenty...
Nedalo se s ní vydržet!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama