PRVNÍ JARNÍ DNY

7. dubna 2018 v 15:23 | xy
Konečně se udělalo hezky. Při prvním posezení na zahrádce restaurace (teď by se to dala nazvat kuřáckým ghettem) jsem si vzpomněla na svou loňskou brigádu. Zažila jsem počátky protikuřáckého zákonu přímo v terénu - zatím co kuřáci chodili dovnitř a ven a rozlévali pivo, které si nosili s sebou k popelníku, ti, kterým měl zákon ulehčit život paradoxně vůbec nic netušili.

"Kde tu máte nekuřáckou zónu?" ptal se čas od času někdo ode dveří a přitom větřil, zda snad přeci nějaký pobuda s tabákem u pusy neunikl jejich bystrému oku.

"Všude, madam"

"Všude?"

"Mimo zahrádku všude"

"Ach, sem budeme chodit častěji!" radovali se a hned přes loužičky piva a davy vystresovaných kuřáků cupitali k nejbližšímu volnému stolu.

Práce servírky se mi vždycky líbila, snad i proto, že můj otec je jedním z těch vlezlých zákazníků, co si ke každé objednávce servírku na deset patnáct minut zarezervují vleklou konverzací o počasí a ceně uhlí (no, uznávám, že jsem ještě stále docela nepronikla do tajů těchto rozhovorů). Proto když jsem dostala nabídku brigádničit coby servírka v pizzerii, neváhala jsem. Co může být náročného na roznášení těstovin a předávání horkých krabic poslíčkovy? Bolavá záda? No, ano. Otravní zákazníci? Nepochybně. Ale nejhorší věc, která vás po pěti hodinách roznášení večeří s kručícím žaludkem může potkat je překvapivě rozklad nikoli dětské židličky ale osobnosti.

Konce směny se jen těžko dožijete se zdravým rozumem, pokud v gastronomii pracujete dobu kratší deseti let. Je to silnější než vy. Průměrně po čtyřech hodinách poskakování s tácem kolem stolů se u vás začnou projevovat první příznaky druhu demence, která postihuje výhradně obsluhu restaurací a rychlého občerstvení. Z vaší jinak skvěle rozvinuté slovní zásoby (schopnost zeptat se na objednávku třiceti různými frázemi se velmi hodí) se začnou záhadně vytrácet důležité názvy všedních předmětů. Sklenička. Talíř. Pivo. Jídelníček. Platební karta.

A to je jen začátek. Nejhorší je ovšem konečný výsledek. Ještě jsem se nestačila pořádně usadit a už jsem šla shánět jídelní lístek a nahlas předčítala zbytku stolu denní nabídku. Nebýt rychlého zásahu personálu, jistě bych si v příští minutě odskočila pro zástěru. Zvyk je zkrátka železná zástěra. Když jsem pak o pět minut později slyšela, jak se někdo ptá, zda mají místa i pro nekuřáky, naskákala mi husí kůže a vrátila se neodolatelná chuť vyzkoušet, zda je možné utopit se v poloprázdné skleničce kofoly.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 8. dubna 2018 v 0:57 | Reagovat

Feferonkovou pizzu a tuzemák, prosím!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama